Stroj, který se sám kopíruje

Co má společného robotická sekačka na trávu s malým autopilotem řízeným špionážním letadélkem zkoumajícím sousedovu zahradu? A jak s ním souvisí senzor, který zapíchnete do květináče a on napíše na Twitter, když rostlině dochází vláha? Dálkový ovladač, který dokáže vypnout devět z deseti televizí? Nebo dokonce inteligentní automat na krmení koček poskládaný ze součástek starého CD přehrávače? Ve všech případech jde o výrobky vynalézavých kutilů, kteří pověsili na internet seznam součástek i podrobný návod, jak je propojit.

Skoro každého trochu technicky orientovaného člověka už někdy napadlo, že by si něco podobného mohl svépomocí vyrobit. Málokdo to zvládne sám, na internetu však najde podrobné instrukce, živé diskuse i dobrovolníky ochotné s čímkoli poradit. Elektrokutilové tak společně uskutečňují a zdokonalují komplikované projekty, na nichž by si komerční elektrotechnická firma vylámala zuby – pokud by tedy vůbec do něčeho takového byla ochotna se pustit.

Vítejte ve světě open-source hardwaru, elektronických udělátek „s otevřeným zdrojovým kódem“. Termín pochází ze světa počítačových programů. Mnohé z nich, například operační systém Linux nebo internetový prohlížeč Firefox, díky milionům hodin práce dobrovolníků propojených internetem fungují lépe než jejich komerční konkurence. Open-source hardware zkouší přenášet tyto principy do hmotného světa. Důsledky mohou být dalekosáhlé.

Například Josef Průša, student pražské Vysoké školy ekonomické, je přesvědčen, že vynález, na kterém s kolegy pracuje, může jednou změnit svět. Činorodý mladík zaujme na první pohled neobvykle tvarovanými masivními obroučkami brýlí. „Vytiskl jsem si je na 3D tiskárně,“ vysvětluje. „Materiál mě vyšel asi na deset korun.“ Stroj, který taví plast a vrstvičku po vrstvičce z něj s počítačovou přesností vyrábí podle digitálních modelů drobné předměty, se jmenuje RepRap. Je typickou ukázkou open-source projektu: na jeho vývoji se podílí několik tisíc dobrovolníků rozmístěných po celém světě. Jedni píší dokumentaci, další hledají nejvhodnější materiály a ještě jiní přemýšlejí nad elegantnější konstrukcí. Josef Průša patří mezi 22 hlavních vývojářů. Podařilo se mu snížit počet potřebných součástek – odstranil například většinu kuličkových ložisek – a výrazně tak zkrátit, zlevnit a zjednodušit stavbu přístroje.

Josef si na 3D tiskárně (více o těchto zařízeních viz Respekt 37/2010) vyrábí věšáky, stojánky na vizitky či píšťalky, které zájemcům rozdává jako suvenýry. Především ale „tiskne“ plastové díly, z nichž si pak může kdokoli s trochou zručnosti sestavit další, navlas stejnou funkční 3D tiskárnu. V železářství a v obchodě s elektronikou si musí zájemce o takový přístroj dokoupit ještě asi dvě třetiny součástek, které na tiskárně vyrobit nejdou. Celé zařízení vyjde asi na třináct tisíc korun, tedy zlomek ceny průmyslových strojů na výrobu prototypů.

Žádný tradiční výrobce elektroniky by podle Průši obdobu tiskárny RepRap na trh neuvedl. „Nabízet stroj, který se sám replikuje, není z obchodního hlediska dobrý nápad. Prodali byste jen jeden,“ vysvětluje student ekonomie. „Když mě chytne múza, věnuji se vývoji RepRapu třeba několik dní v kuse, bez spánku, to není problém,“ říká Josef. Vzápětí ovšem připouští, že bez zázemí, které mu zatím poskytují rodiče, by svému koníčku tolik času a energie věnovat nemohl.

Čím dál častěji se mluví o tom, že open-source hardware a 3D tisk jsou jevy technicky i společensky natolik převratné, že mohou být začátkem nové éry. Jedno z únorových čísel časopisu The Economist mělo na titulní stránce fotografii funkčních houslí slepených z plastových dílů vyrobených 3D tiskárnou. V hlavním komentáři pak časopis tvrdil, že nástup této technologie lze srovnat s příchodem průmyslové revoluce. Nemusíme hned přijímat tak odvážné teorie. Je ale dobré si uvědomit, že asi ještě nikdy v historii neprozkoumávali lidé tak koordinovaně a efektivně tolik slepých uliček jako nyní vývojáři open-source hardwaru. Těch uliček je tolik, že by vlastně bylo překvapením, kdyby se v nějaké z nich nenašlo něco opravdu zajímavého.

„Dřív to byli jen podivíni v garážích. Teď jsou to podivíni v garážích propojení sítěmi,“ říká v dubnovém vydání časopisu Wired, který open-source hardwaru také věnoval titulní stranu, čelná představitelka tohoto hnutí, Američanka Limor Friedová. „Ano, je to jenom hobby. Stejně jako bylo hobby amatérské rádio. Díky němu jsme ale dospěli k technologiím, jako jsou mobilní telefony a bezdrátový internet,“ dodává vývojářka, podle níž dnes fanoušci open-source hardwaru sehrávají podobnou roli jako nadšenci, kteří si v 60. a 70. letech stavěli v garážích první počítače a zahájili tak éru všudypřítomných osobních počítačů.