Definitivní konec IPB

Václav Klaus se mýlil, když v roce 2000 nazval vyhlášení nucené správy nad bankou IPB a její následný prodej za symbolickou korunu ČSOB loupeží za bílého dne. Mýlili se i pozdější ministři financí Vlastimil Tlustý a Miroslav Kalousek, když podobně jako současný prezident kritizovali způsob prodeje IPB. Stejně tak se s největší pravděpodobností tito tři muži mýlili, když před dvěma lety prosadili smír s někdejším majitelem IPB, společností Nomura (která přivedla IPB ke krachu) a stát jí zaplatil jako náhradu za zbavení vlastnických práv skoro čtyři miliardy korun. I tak se dá vykládat čerstvé rozhodnutí pařížské arbitráže, že ČSOB nemusí zaplatit českému státu požadovaných třicet tři miliard korun za to – zjednodušeně řečeno –, že koupila IPB pod cenou.

Velmi složitý příběh pádu banky a následné dohady o dluhy či aktiva, které po IPB zůstaly, se chýlí ke svému konci. Banka na tom byla v době svého pádu tak špatně, že český stát musel v dalších letech zaplatit novému majiteli – ČSOB – na slíbených zárukách za špatné úvěry banky sto padesát miliard korun (jinak by o své peníze přišel jeden a půl milionu klientů IPB).

Ministr financí Miroslav Kalousek a jeho hlavní expert přes arbitráže Radek Šnábl ovšem začali před dvěma lety tvrdit, že IPB na tom nebyla v době pádu tak špatně, a z vyplacených peněz požadovali po ČSOB nazpět oněch třicet tři miliard korun. Jenže pařížská arbitráž dala naprosto za pravdu způsobu, jakým byla IPB…