Století šamanů

Sedmnáct svědectví o tom, jak roztavit led v srdci

„Toto století bude šamanské,“ prohlásil tuvinský šaman Dugar-Sjurjun Očur-oolovič, když loni navštívil Česko. A zdá se, že nebyl daleko od pravdy, neboť popularita tohoto duchovního proudu stále vzrůstá. V nepřeberném množství knih, které ve světě vycházejí, vyniká do češtiny přeložená publikace Poselství šamanů z pera německého etnologa Geseka von Lüpkeho, sestavená z rozhovorů se sedmnácti současnými léčiteli a medicinmany, kteří většinou přijeli jako hosté do Evropy na různé konference. Prostřednictvím knihy se můžeme hodně dozvědět o myšlení těchto „cestujících učitelů“ a pochopit, jak pracují. Třeba grónský inuitský šaman Angaangaqa – když poprvé v roce 1978 varoval na půdě OSN, že velké ledy na severu tají, nikdo ho nevyslyšel. Tehdy mu jeho matka poradila: „Musíš změnit metodu. Nauč se roztavovat led v srdcích.“

Když správně nasloucháš

Kniha Poselství šamanů zevrubně představuje šamanské vidění světa, dialog šamanů s přírodním světem, poukazuje na kořeny evropského šamanismu. A klade si také otázku, jaká je budoucnost tohoto duchovního směru v současném světě: Co může šamanismus vlastně dnes nabídnout?

Běžně jsme si zvykli šamany vnímat pouze v určitých kulturních a historických kontextech. Šaman pečoval o svůj kmen daleko od civilizace izolován v přirozeném přírodním prostředí. Z tohoto úhlu pohledu je představa, že šamani působí v civilizaci, obtížně přijatelná. V knize Poselství šamanů se ale dozvídáme o šamanech žijících ve městech, kteří už nejsou tak úzce navázáni na přírodu, ačkoli jejich síla odtud pramení. Mnozí z nich jsou dokonce spisovatelé, umělci a terapeuti s vysokoškolským vzděláním. Etnologové, na jejichž pozvání šamani přijíždějí, zastávají názor, že studium a širší rozhledy nejsou v rozporu s významem původní úlohy šamana ve společnosti, jsou jen prostředkem k dosažení jeho cílů v moderním světě. Například americký antropolog a terapeut Michael Harner sestavil učení, které vešlo ve známost jako „jádrový šamanismus“, tedy esence šamanské praxe, kterou je možné praktikovat i v tělocvičnách; snad právě proto si získalo tak velkou oblibu v západních zemích.

„Učení šamanismu je především vyrovnávání té nejběžnější energie,“ vysvětluje v knize saamský šaman Ailo Gaup. „Nejde tudíž jenom o tradici a kulturu, je to něco navíc. Jsou to způsoby, které nám umožňují, jak se oprostit od vlastního ega.“ Hlavní metodou Aila Gaupa je „naslouchání“, které má větší význam než „vidění“. „Naslouchání souvisí s transformací,“ říká. „Když správně nasloucháš zvukům i šumům normálního a obyčejného světa, můžeš se dostat na vyšší úroveň vědomí.“ Podle cestujících učitelů je tedy důležité oprostit se od všech konceptů, které brání zažití kýženého „šamanského vesmíru“, prostoru za hranicemi myšlenkového světa.

Globalizovaný peruánský šaman don Oscar Miro-Quesada hovoří o nutnosti iniciace jako důležité součásti lidské přirozenosti. Nabízí proto šamanské iniciace, při nichž lidé procházejí umělecky stylizovaným rituálním procesem, v němž se mohou zbavit své výlučné víry v rozum. „V tomto procesu člověk vždy dospěje k bodu, kdy mu nezůstane nic jiného než jeho vlastní srdce,“ vysvětluje princip své metody. Původní význam šamanství tak zůstává – šaman je nadále léčitelem jedince i společnosti, získává jen nové dovednosti, aby obstál v současném moderním světě. Severoamerický léčitel Manitonquat tak například pomáhá svým soukmenovcům, kteří se ocitli ve vězení nebo v područí alkoholu. Peruánský stromový šaman a bylinář don Pedro Guerra Gonzáles zase pomáhá lidem překonávat tělesné i duševní krize: „Žertuji s nimi, vezmu je za ruku a vyprávím jim všelijaké potrhlé příběhy (…). Odlákám je od jejich utrpení. V určitém okamžiku zjistím, že pacientovo tělo se už nechvěje jako na začátku, zklidňuje se a všechno začíná proudit. (…) Pouze jsem zatlačil na příslušné nervy, a ten člověk se sám uzdravil – zevnitř.“

Úděl, nebo volba
Globální šamanismus s sebou samozřejmě nese mnohá úskalí. Je zjevné, že šamani v minulosti nikdy nepřednášeli a nepořádali „rychlokurzy“, jak se stát šamanem. Své žáky si vybírali a jejich vyučování probíhalo tak, že zpočátku zastávali úlohu šamanových pomocníků. Asistovali při obřadech, pomáhali sbírat byliny, výuka trvala několik let v každodenním kontaktu žáka s učitelem. Šamanský úděl býval otázkou „života a smrti“. Na počátku proměny obyčejného člověka v šamana stála záhadná nemoc, která odstartovala sled dalších událostí potvrzujících její spirituální původ.

Adept šamanismu měl tudíž jen jedinou volbu – buď svůj úděl přijmout, a tak se uzdravit, anebo zemřít. „Je to těžká krize, něco, co na člověka spadne,“ tvrdí jihoafrický šaman Percy Konqobe. „Je to pokyn, kterému se nemůžeš vzepřít. Pokusíš-li se o to, zažiješ nejstrašnější věci. Ty sám nemůžeš rozhodnout (…), budeš k tomu nucen nepředvídatelnými okolnostmi. Šaman, který miluje svou práci, se nikdy úplně neobětoval. Kdo se obětoval, ten ji milovat nemůže.“

Z tohoto úhlu pohledu je nepředstavitelné stát se šamanem po absolvování několika kurzů, jak někteří šamané tvrdí. Kurz jistě otevírá dveře do šamanského vidění světa, ale skýtá rovněž nebezpečí, že povede k plošnému vyrábění „pseudošamanů“, kteří mohou svým chybným konáním uškodit sobě samým i svému okolí.

Důležitou roli v přebírání učení totiž hraje také tradice, která se v reakci na životní podmínky formovala po staletí a měla by být zachována. Přeneseme-li ji ovšem z Asie či Afriky do Evropy bez kulturních a přírodních souvislostí, jaký to má smysl? Geseko von Lüpke v knize píše, že šamany zvou na Západ lidé, kterým nevyhovuje mechanistické paradigma naší doby a chtějí objevovat moudrost tradičních společenství. Šamani v civilizaci naopak získávají finanční podporu a nové zkušenosti, díky nimž mohou být prospěšní svým společnostem.

Není však nebezpečné přenášet odlišné tradice do západního světa, kde je zvykem obchodovat se vším, tedy i s duchovností? V knize se bohužel nachází jen jediný náznak této pochybnosti. „Musím našim guatemalským náčelníkům pravidelně skládat účty,“ dokládá léčitelka Eufemia Cholac Chicol. „Mayům velmi záleží na tom, aby se jejich tradice zachovala v co nejčistší podobě. V poslední době prošlo mayskou iniciací mnoho cizinců. To je pro nás nová situace a my zatím nevíme, jaký postoj k ní zaujmout. Není bohužel výjimkou, že si cizí kultury naši tradici přeformují, a pak ji v této zkreslené podobě předávají.“

Svět se nezadržitelně propojuje. Mizejí hranice mezi kulturami a ruku v ruce s tím narůstá problém s pociťováním identity. Poselstvím šamanů pro západní civilizované společnosti není cesta, jak se stát praktikujícím Tuvincem, mayským knězem či barmským léčitelem, ale především jak nahlédnout sebe sama. A v tomto ohledu stojí kniha Geseka von Lüpkeho určitě za pozornost.

GESEKO VON LÜPKE: POSELSTVÍ ŠAMANŮ ROZHOVORY S LÉČITELI A MEDICINMANY 21. STOLETÍ
Práh, Praha 2009

Autorka je etnoložka.