Bunga, bunga!

aneb Jak intelektuálové skupiny Bloomsbury nachytali britské námořnictvo

Vyrovnané řady námořníků lemovaly paluby bitevní lodi, na přístavním molu stáli v pozoru důstojníci a poddůstojníci spolu s lodní kapelou. Dohromady sedm set mužů pýchy britského impéria – nejrychlejší válečné lodi světa, HMS Dreadnought (Neohrožený).

Psal se 7. únor 1910 a kapitán bitevníku s prvním důstojníkem vítali na palubě habešského císaře. V kapitánovi při tom téměř zamrzl dech: od chvíle, kdy dorazil telegram se zprávou o císařské návštěvě, uplynulo jen několik málo hodin a nikde se nepodařilo sehnat habešskou vlajku ani noty k habešské hymně. K nebi tak vyletěla vlajka britská a zanzibarská, kapela spustila zanzibarskou hymnu a po ní God Save The King. Císař ani nikdo z jeho doprovodu se ale kupodivu netvářili pohoršeně, všechnu pozornost věnovali ohromujícímu zástupu vojska a sedmnácti tisícům tunám oceli pohupujícím se majestátně u mola na hladině.

Kapitánovi spadl kámen ze srdce. Netušil přitom, že záměna vlajky a hymny byla jen pověstnou třešničkou na dortu velkolepé blamáže, kvůli které se mu za pár dní mělo smát celé království.

Povedená repríza

Habešský císař s doprovodem po uvítání vystoupili na velitelský můstek, prohlédli si řídicí prvky lodi, nejmodernější systémy řízení, navštívili dělovou věž, marodku s operačním sálem i lodní pekárnu. Výklad, který jim kapitán s prvním důstojníkem podávali, překládal jeden z členů panovníkova doprovodu. Habešský císař se při tom tvářil blazeovaně, jen občas vyjádřil uspokojení s velkolepou podívanou pochvalným:

„Bunga, bunga!“

Když se pak on i jeho suita rozloučili s posádkou, odjeli speciálním vagonem poskytnutým britskými drahami zpátky do Londýna. To už občas císařovu průvodci z ministerstva zahraničí cukaly koutky úst. Ve skutečnosti se jmenoval

Horace De Vere Cole

a jak sám habešský císař, tak suita černochů z jeho doprovodu nebyl nikdo jiný než parta kamarádů z intelektuální skupiny Bloomsbury, s obličeji natřenými krémem na boty a oblečených do divadelních kostýmů.

Roli císaře na sebe vzal

Anthony Buxton

, do svahilštiny překládal jeho kamarád Adrian Stephen, přičemž jeho svahilštinu představovalo breptání zčásti vymyšlené a zčásti složené z citací Homéra a Vergilia. A dalším z členů doprovodu byla Adrianova sestra, spisovatelka Virginia Woolfová. Maškarádu se podařilo dohrát do slavného konce i přesto, že se císaři ve vlaku po mocném kýchnutí odlepila polovina falešného vousu.

Pro Horace byla ovšem povedená taškařice jen reprízou, i když na mnohem větší scéně. Premiéru s tímto kouskem předvedl poprvé už v roce 1905 v kulisách města Cambridge: tehdy Stephen hrál zanzibarského sultána a De Vere Cole jeho tlumočníka. Poslali telegram na cambridgeskou radnici, ve kterém starostu informovali o plánované sultánově návštěvě v jeho městě. Když pak vystoupili z londýnského rychlíku na peron v Cambridge, dostalo se jim oficiálního uvítání – velkolepé hostiny a prohlídky univerzity, kde je nikdo nepoznal, ačkoli tam oba studovali. Vše šlo k potěšení taškářů hladce až do okamžiku, kdy se v blízkosti návštěvy objevila starší dáma, která kdysi v Zanzibaru pobývala a chtěla si se sultánem pohovořit jeho rodným jazykem. Situaci zachránila Coleova duchapřítomnost – prohlásil, že není slušné, aby sultána oslovila žena, která není z jeho harému.

Vtipálek Cole
V případě bitevníku Dreadnought mířili vtipálci z Bloomsbury už podstatně výše – loď byla střeženým tajemstvím s pečlivě vybranou posádkou, první lodí moderní třídy bitevníků, kterým se podle ní říkalo „dreadnoughts“ (neohrožení). Když vyšlo najevo, jak málo stačí k tomu, aby si člověk vymohl výlet zvláštním luxusním vlakem na prohlídku nejstřeženější lodi britského impéria, mělo Královské námořnictvo z ostudy kabát. V jediném dni se tak zhroutil respekt, kterého Royal Navy – nejmodernější a nejmocnější organizace tehdejšího světa – požívalo. Námořníci na ulici běsnili, když na ně lidé volali: „Bunga, bunga!“, a noviny, které si na aféře s gustem smlsly, posměšně navrhly přejmenovat HMS Dreadnought (Neohrožený) na HMS Abyssinian (Habešan).

Stephen, jeho sestra Virginia i všichni další členové skupiny Bloomsbury si časem našli vážené profese a společnost provokovali spíše svými intelektuálními výzvami. Jen Cole se nikdy nezměnil. Udivující množství svědectví nám dnes přibližuje chvíle, kdy se bavil na účet ostatních: Jednou například vyzval na běžecký závod poslance Olivera Locker-Lampsona, ale když se politik rozběhl, začal Cole křičet: „Zloděj, chyťte ho!“ A poslanec pak skončil ve vazbě. Jindy chodil Cole po ulici s kravskou oháňkou přišpendlenou pod šosy fraku, a když se kolem něj shromáždilo větší množství diváků, s překvapeným výrazem si ji ustřihl nůžkami. Několikrát byl vyslýchán poté, co nastoupil do taxíku s nafukovací pannou, aby na rušných náměstích otevřel dveře auta a strkal ji ven s výkřikem: „Couro nevděčná!“ A žertík si neodpustil ani na svatební cestě v Benátkách, kdy se v noci přeplavil na pevninu a vrátil se s pytlem koňských koblih, které poházel na náměstí svatého Marka, čímž v tomto „městě bez koní“ vytvořil dlouho diskutovanou záhadu.

Na blamáž na bitevní lodi se ani časem nezapomnělo, jen se její hrany trochu otupily. V archivu britské admirality je uložen blahopřejný telegram, který v roce 1915 dostal kapitán lodi poté, co se mu podařilo potopit německou ponorku – stojí v něm jen dvě obdivná slova: „Bunga, bunga!“

Autor je spolupracovníkem Respektu.