Pastička na lidi

Před 170 lety se narodil vynálezce kulmy, kulometu a mnoha praktických zlepšováků

V první den ofenzivy na francouzské řece Sommě v červenci 1916 ztratili Britové šedesát tisíc mužů: většinu z nich si smrt našla při zteči na bodák proti německým zákopům chráněným kulomety, které chrlily šest set kulek za minutu. Týmiž kulomety, které vynalezl jejich krajan Hiram Stevens Maxim a za jejichž vynález dostal vyznamenání od královny Viktorie. Týmiž kulomety, které britská generalita přesto nechtěla nakoupit, a tak je získali Němci.

Neřízené letadlo

Hiram nebyl v mládí moc přemýšlivý typ, ale měl velkou fantazii. Na rozdíl od většiny slavných vynálezců se neprofiloval v jednom oboru, jeho patenty se týkaly nejabsurdnějších oblastí lidského života. Ve čtyřiadvaceti letech, ještě jako občan Spojených států, si nechal zapsat první z nich – kulmu na vlasy. Krátce nato následovala plynová lampa a čelní svítilna na lokomotivu. Celoživotní spor vedl s Edisonem o prvenství v objevu žárovky, experimentoval s letadlem poháněným parním strojem, vylepšil složení několika průmyslových i vojenských výbušnin, vynalezl bezdýmový střelný prach, inhalátor pro astmatiky, a dokonce i klasickou pastičku na myši.

Stěhoval se z místa na místo, v jednačtyřiceti letech odjel ze Států do Británie. Nikdy nevydržel u jedné věci příliš dlouho, vrhal se do řešení stále nových problémů, aniž by dokončil ty předchozí. Dokonce i svou druhou ženu Sarah si vzal dříve, než se stačil rozvést s tou první, Jane. A jeho vynálezy podle toho vypadaly (přes nespornou Maximovu genialitu): když konstruoval letadlo, nenavrhl mu žádné ovládání, samotné řízení letu ho nezajímalo, fascinoval ho jen ten moment, kdy se letadlo odlepí od země. Když potom zjistil, že se jeho stroj od země neodlepí vůbec, postavil aspoň ze čtyř válcovitých trupů pouťovou atrakci, když je zavěsil na konstrukci jeřábu. Řekl, že tak budou mít návštěvníci poutí v Blackpoolu možnost zažít pocit letu (Maximův kolotoč je tam k vidění dodnes). A dál už se o letadla nezajímal. Možná to bylo tím, že kreativní duch potřebuje vnější sílu, která by jeho tvořivost usměrňovala. Je škoda, že Maxim našel takového společníka ve spojitosti s jeho nejničivějším vynálezem – olejem chlazeným kulometem.

Jeho obchodní partner se jmenoval Basileios Zacharias a na světě tehdy asi nebyl nikdo jiný, kdo by se pro využití a prodej jeho zbraně hodil „lépe“.

Neférová zbraň
Basileios měl za sebou podobně pestrou minulost jako Hiram. Narodil se ve Francii řecko-tureckým rodičům v tehdejší osmanské říši a už odmala podnikal. Nejdříve dělal v Konstantinopoli průvodce turistům, pak se nechal zlákat vidinou rychlého zbohatnutí u hasičů (tehdejší istanbulští hasiči prodávali majetek zachráněný z hořících budov zpět původním vlastníkům). Jako celkem bohatý kosmopolita pod jménem Basil Zaharoff se pak přestěhoval do Londýna, kde byl souzen za pašování. V osmadvaceti letech se stal obchodním zástupcem zbrojařské firmy Thorsten Nordenfelt, což byl výrobce ne úplně povedeného modelu ponorky poháněné parou.

A protože Basil znal balkánské poměry jako své boty, nabídl Řekům jednu ponorku se slevou a s velmi volnými platebními podmínkami. Když ji koupili, odcestoval do Turecka, kde upozornil na nebezpečí vzniklé tím, že Řekové vlastní ponorku; Turci tedy koupili ponorky rovnou dvě, navíc za plnou cenu a hotově. A dvě koupili mimochodem i Rusové, které Zacharias přesvědčil, že musí v balkánském válečném pokeru dorovnat. Žádná z ponorek přitom nebyla nikdy skutečně nasazena: jedna z tureckých se potopila poté, co ztratila rovnováhu po cvičném vystřelení torpéda. To ale Basila nemohlo zviklat, naopak se rozhodl, že se výnosné branže obchodu se zbraněmi bude držet.

S Hiramem Maximem se seznámil v době, kdy vynálezce pracoval na způsobu, jak využít energii uvolněnou zpětným rázem při výstřelu z pušky pro její opětovné nabití. Princip byl jednoduchý – část energie uvolněné výstřelem se převede na mechanismus, který vyhodí prázdnou nábojnici, zasune do komory novou a natáhne spouštěcí mechanismus. Bylo to někdy mezi léty 1883 a 1885, v době, kdy Maxim nechával v místních novinách tisknout oznámení, že tehdy a tehdy bude opět experimentovat se svým vynálezem na své zahradě, a sousedé by si tedy měli zavřít okna. Výsledek pokusů – olejem chlazený kulomet vážící přes 60 kg – byl přes mnohé nedostatky přelomovou zbraní.

Basil Zaharoff prodal prvních pár kusů britské armádě, která v bitvě u Ummdurmánu v roce 1898 s pomocí pouhých šesti kulometů porazila na hlavu dvojnásobnou přesilu protivníka. Nasazení v búrské válce ale přineslo zklamání – těžký a neobratný kulomet nebyl vhodný do války vedené s rychle se pohybujícími malými oddíly jezdců na koních, a britská generalita proto kulomety odstavila z dalších zbrojních plánů. Někteří z britských důstojníků také neskrývali nechuť k „neférovosti“ nové zbraně.

Zaharoff mezitím prodal kulomety oběma stranám rusko-japonské války, přičemž s tím spojený úplatek admirálu Fudžimu byl historicky prvním korupčním skandálem zbrojního průmyslu. A nakonec se mu podařilo kulomet typu Maxim prodat i Německu: ukázkovým zkouškám zbraně byl přítomen sám císař Vilém II., kterého kulomet nadchl.

V roce 1914, když propukl naplno konflikt evropských velmocí, mělo Německo dvanáct tisíc kulometů Maxim a Britové jen několik set, a to ještě zařazených jen jako podpůrný prostředek pěšího boje. V den, kdy si kulka Maximova vynálezu našla cíl v tělech šedesáti tisíc jeho krajanů, už byl Hiram Stevens Maxim na pokraji smrti – zemřel v listopadu téhož roku. Basil Zaharoff už v té době spřádal plány na těžbu ropy a otevření kasina v Monte Carlu – ani tentokrát ho jeho čich nezklamal.

Autor je spolupracovníkem Respektu.