Urážka Stvořitele

Myšlenka ochrany druhů je dnes tak samozřejmá, že stojí za to se zamyslet, co za ní vězí a jak se vyvíjela. Obecně převládá představa, že zatímco smrt jednoho geparda je záležitost v zásadě bezvýznamná, tak nanejvýš látka pro sentimentální televizní film, vymření gepardů jako celku by bylo nenahraditelnou škodou (jaké povahy? Obvykle se odpovídá, že „kulturní“ a „pro celé lidstvo“).

U lidí je tomu jinak – západní civilizace chápe smrt jednotlivého člověka jako významnou, jako něco, čemu je třeba za každou cenu bránit, za co je třeba volat viníky k odpovědnosti a co není možno obětovat „vyšším“ či kolektivním cílům. (Asie, jak známo, tyto záležitosti vidí jinak, ale i Evropa v době první či druhé světové války byla v mnohém jiného názoru.) Celá záležitost zjevně koření také ve scholastickém přesvědčení, že druh u zvířat jakýmsi způsobem odpovídá individuu u lidí – zatímco všichni gepardi jsou reprezentanty jedné esenciální „gepardovitosti“, má řekněme Tomáš Akvinský kromě obecné „lidskosti“ také svůj neopakovatelný individuální svéráz. I dnes většinou vnímáme třeba bělásky zelné jako množství v zásadě identických replik téhož typu, byť u slonů jsme už nakloněni věřit opaku.

Člověk je zajisté ze všech biologických druhů – kromě zvířat, která domestikoval – nejvariabilnější fyzicky i mentálně, přesto by…