Praha naměkko

Snad každý národ provází dějinami nějaká ta černá legenda, kterou si s hrůzou a odporem vyprávějí jeho sousedé. Před pěti stoletími se střední Evropa děsila Turků, později postupně Švédů, Francouzů, Němců či Rusů a dnes se rozhoduje, zda do role nositele negativních stereotypů obsadit spíš Američany, nebo islamisty. Češi jsou od počátku své národní existence ostražití k Němcům (ale také k Maďarům či Italům), zatímco evropské předsudky vůči Balkánu a Rusům dlouho nesdíleli. Jenže furor teutonicus v představách světa přiměřeně doplňuje furor slavicus, hrůza ze Slovanstva, k níž Češi mnohokrát sami přispěli. Naše černá legenda začíná už čilým obchodem s otroky v závěru pohanských časů, pokračuje vraždou sv. Václava, vyhlazením Slavníkovců a pronásledováním sv. Vojtěcha, který náležel k předním evropským intelektuálům. I jeho přičiněním si Evropa před tisíciletím krátila dlouhé večery vyprávěním o českých zvěrstvech. Vyhánění výmluvných vzdělanců, schopných přesvědčivě šířit naši špatnou pověst, se posléze přiřadilo k nadčasovým vzorcům tuzemské politiky. Ukázkovým příkladem ze starších dějin může být Dekret kutnohorský, který z pražské univerzity vypudil akademický dorost z celé střední Evropy, a také brutální účtování s kleriky za husitů. V novějších časech ožila černá legenda českého národa během tvrdého soupeření se zdejšími Němci, které vyústilo v jejich vyhnání po druhé světové válce, a rozhodně ji…