0:00
0:00
Ve hvězdách24. 1. 20105 minut

Do blázince i kolem světa

Astronaut
Autor: Respekt

Nellie Bly porazila ztuhlý zdravotnický systém i románového hrdinu Philease Fogga

↓ INZERCE

Když přišla v roce 1887 do New Yorku, její jméno nikomu nic neříkalo: ani to pravé, Elizabeth Jane Cochrane, ani její pseudonym, pod kterým psala do regionálních deníků v Pittsburghu – Nellie Bly. Když si s ní John Cockerill, hlavní editor velmi úspěšného deníku New York World, dal schůzku, nevěděl, co si má myslet. V kavárně na něj čekala mladá dívka, sebevědomá, až drzá, která nemínila ztratit ani minutu jeho drahocenné pozornosti a sypala na něj jeden námět na reportáž za druhým. Cockerill – nejspíš z rozpaků – dal budoucí hvězdě americké investigativní žurnalistiky pětadvacet dolarů zálohy a řekl jí, ať zavolá za pár dní, že se o všem poradí s majitelem listu, Josephem Pulitzerem. Pak dostala svůj první úkol: předstírat šílenství a nechat se zavřít do blázince Bellevue. „Zkuste to,“ řekl jí Cockerill, „jestli to zvládnete, bude to víc, než by kdokoli čekal.“

Autor: Respekt

Hozená rukavice

O útulku pro choromyslné ženy na Blackwellově ostrově, nazvaném Bellevue, kolovaly příšerné historky. Cockerill tím sledoval linku, kterou New York World nakousl dva měsíce před setkáním s Nellie Bly: tehdy list zveřejnil případ zabití „šílence“ dvěma dozorci z ústavu a několik dalších šokujících příběhů o násilí na pacientech, aniž by však měl v rukách přímý důkaz. Byl by to nesmyslně těžký úkol i pro zkušeného reportéra; Nellie se však hozené rukavice chopila s nadšením. Přes noc si zkoušela před zrcadlem grimasy, záškuby, křeče, deformovanou mluvu a druhý den vyrazila do jedné z mnoha newyorských ubytoven pro přistěhovalce. Měla u sebe sedmdesát centů a ujištění, že se ji Cockerill po deseti dnech pokusí dostat z blázince ven. V ubytovně sehrála připravenou scénku a vrátný zavolal policii. Po krátkém vyšetřování prohlásili tři lékaři nezávisle na sobě Nellie za „nepochybně choromyslnou“ a ani ne dvacet čtyři hodin po zadání svého úkolu stála Nellie na palubě člunu směřujícího na Black-wellův ostrov.

Během deseti dnů tam Nellie zažila vše, o čem předtím slyšela ve vyprávěních z druhé a bůhvíkolikáté ruky: otřesné hygienické podmínky, zanedbávání a strádání pacientů, nepřetržité porušování předpisů, fyzické násilí na pacientech – z nichž někteří, jak si všimla, „nebyli o nic víc blázni“ než Nellie sama. Když ji po deseti dnech navštívil právník najatý redakcí, aby vymohl její propuštění, měla smíšené pocity. „Zdálo se mi nesmírně sobecké odejít a nechat je tam. Cítila jsem touhu zůstat a pomoci jim aspoň svou přítomností, podporou. Ale jen na chvíli. Mříž se otevřela a svoboda byla sladší, než kdy předtím mohla být.“

Článek vyšel ve Worldu ve speciálním čísle a způsobil senzaci. Soud nařídil vyšetřování poměrů v ústavu a během několika málo dnů tak byla Nellie opět na cestě na ostrov: tentokrát však ve společnosti komise vyšetřovatelů a na zcela novém člunu. Nové bylo ostatně i všechno v ústavu: nový příjemný personál, čisté vybavení, funkční kuchyně i koupelna, pacienti v novém oblečení. Poté, co komise trvala na rozhovorech s pacienty za zavřenými dveřmi, bez přítomnosti personálu, potvrdila Nelliinu verzi. Díky její reportáži se rozpočet městských útulků zdvojnásobil a radnice zavedla pravidelné kontroly. New York World byl vyprodaný i s dotiskem a krátce nato se jen zaprášilo i po knižní verzi reportáže. O Nellie Bly se začalo mluvit jako o první ženské investigativní novinářce. Happy end kazil jediný stín: komise na ostrově nenašla ani jednoho z pacientů, u nichž Nellie byla přesvědčená o jejich psychickém zdraví. Někteří z nich byli narychlo převezeni do jiných útulků, jedna pacientka zemřela, o jiných se nenašel jediný záznam a personál tvrdil, že nikdy neexistovali.

Parníkem, vlakem i na koni
O rok později navrhla Nellie ve Worldu napsat reportáž o cestě kolem světa, inspirovanou tehdy čerstvou novinkou, knihou Julese Verna Cesta kolem světa za osmdesát dní. Redakce se toho chopila, ale rozhodla se na cestu vyslat muže – pro ženu by prý cesta byla nebezpečná a nedá se od ní čekat, že by mohla splnit náročný limit osmdesáti dnů. Nellie běsnila a řekla, že si v tom případě najde jiný list, který ji na cestu vyšle, a co víc: troufne si vsadit vše, co má, na to, že cestu zvládne za dobu kratší než kterýkoli redakční kolega nebo románový hrdina Phileas Fogg.

Těžko dnes říci, zda Pulitzer znal svou mladou reportérku tak špatně, aby jí sebral její téma s tak hloupým odůvodněním, nebo naopak tak dobře, aby ji tímto popíchnutím vybičoval k dalšímu nevídanému výkonu. Každopádně, 14. listopadu 1889 se Nellie vydala na cestu na účet Worldu, jehož stránky se nazítří a každý další den poté plnily reportážemi z cesty a jehož čtenost se zvedla k netušeným číslům. Neměla žádný plán cesty, nechávala vše náhodě. Parníky, vlaky, na koni a různými exotickými dopravními prostředky se rychle prokousávala Evropou (ve Francii se dokonce zastavila na návštěvě u Verna) a Asií a každodenní reportáž podepsanou jejím jménem noviny otiskly celkem dvaasedmdesátkrát. Před sto dvaceti lety, 25. ledna 1890, dorazila do New Yorku; v přístavu ji vítal nesčetný dav, ohňostroj, hymna zahraná vojenskou kapelou. Její cesta trvala 72 dní, 6 hodin a 11 sekund, což byl světový rekord.

Když americká pošta vydala sérii čtyř známek nejvýznamnějších žen novinářek, nikoho nepřekvapilo, že na jedné z nich byl Nelliin portrét; natož aby někdo váhal s rozhodnutím, zda žena může být dobrou novinářkou.

Autor je spolupracovníkem Respektu.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].