Život po životě

Tony Blair už dnes ví, že jeho plán nevyšel. Před třinácti lety na dovolené jako čerstvý britský premiér uvažoval o své budoucnosti takto: „Přemýšlel jsem, že se ze všeho po dvou funkčních obdobích vyvléknu, uniknu s dobrou pověstí a neponičenou duší. Myslel jsem na to, jak by to bylo skvělé, kdybych odešel ještě mladý, ještě oblíbený, s přátelskou tváří a přátelskou zemí okolo sebe. Uniknout dříve, než přestanou poslouchat, přestanou mě mít rádi, než začnou nenávidět. Takové jsem si dělal naděje.“

Když ale jeden z nejúspěšnějších britských politiků všech dob vydal před dvěma týdny své sedmisetstránkové paměti A Journey (Cesta), rozhodl se první autogramiádu uspořádat raději v poklidném irském Dublinu. Jenže dokonce i na půdě země, pro niž dojednal mír v Severním Irsku, stanul tváří v tvář rozlícenému davu a policie nedokázala zabránit spršce vajec a bot házených na hlavu autora. Další autogramiády v Londýně Blair raději zrušil.

Komentáře v tisku jsou také většinou skeptické až kruté – konzervativní The Wall Street Journal mu dal titulek „Tony Blair: přítel mužů peněz“, zatímco levicový Mirror doporučil bývalému premiérovi amputaci končetiny, aby se tak mohl na svět podívat očima vojáků, kteří kvůli němu stráví zbytek života na invalidním vozíku. The Finantial Times zaujal „odvážně“ rozumný postoj, když Gideon Rachman ve svém komentáři…