Není příliš mnoho japonských autorů, kteří by obdrželi Nobelovu cenu za literaturu. Přesněji řečeno, jsou dva a Kenzaburó Óe, laureát z roku 1994, je druhým z nich. A v češtině jsou k dispozici pouze dva jeho romány. Po próze Mladík, který se opozdil, jež vyšla už na konci sedmdesátých let, se nyní objevuje Soukromá záležitost. Vedle toho může český čtenář sáhnout ještě po povídkovém souboru Chov.
Óe přitom japonským autorem je i není. Přirozeně jím je, protože se na ostrovech vycházejícího slunce narodil, dokonce do rodiny, která po několik generací udržovala tradici lidového vypravěčství. Ale není jím, protože v jeho prózách je patrný možná až příliš silný vliv zejména francouzské literatury. Óe se ve své disertaci zabýval Sartrem a zrovna ze Soukromé záležitosti trčí specifická senzitivita francouzského existencialisty jako sláma z bot.
Óe v románu tematizuje zkušenost otce, jemuž se narodí postižené dítě. Novorozenec trpí mozkovou kýlou a lékaři se domnívají, že pokud přežije, jeho existence se stejně omezí na vegetativní funkce. Hlavní hrdina knihy, mladý muž jmenovaný pouze svou přezdívkou jako Vrabčák, stojí před obtížným rozhodnutím: jak tuto skutečnost sdělit matce dítěte, a především, jak se s ní sám vyrovnat. Zdá se, že výchozí situace předpokládá niterné drama, ale tak úplně tomu není. Vrabčák se své ženě po celou dobu vyhýbá a reaguje skutečně nezrale: jeho cesta vede za spolužačkou ze studií, mezi jejímiž stehny hledá útěchu. Dítě je pro něj „obludou“, „příšerou“ a „nestvůrou“, při pohledu na ně ho jímá existenciální nevolnost. S ošetřujícím lékařem se dokonce dohodne, že jej v inkubátoru budou krmit odtučněným mlékem, aby dítě zesláblo a co nejdřív umřelo. Mezitím se Vrabčák společně s Himiko prohání v červeném sporťáku, pije whisky a zvrací.
Není to snadné čtení: Óe prokazuje talent zejména pro detailní popis tělesných procesů, jeho přirovnání jsou fyzická. Je expresivní a naturalistický, ale v kontrastu k tomu občas zpěvavě „zalyrizuje“: „Chtěl se v tu chvíli vrátit zpět na nigerijskou planinu a slízat zbylé sedliny snu, který byl spíš noční můrou s ostny strachu, pichlavými jako bodliny mořského ježka.“ A Óe – přinejmenším v překladu Michaela Webera – rozhodně není mistrem dialogu: „Otrávil mě jed těhotenství,“ říká Vrabčák, když vysvětluje svou nechuť k pohlavnímu styku. A Himiko na to reaguje replikou ještě horší: „Dokážu tě přece přivést k dostatečné tvrdosti, Vrabčáku.“
Upřímně řečeno, takové dialogy přivádějí k tvrdosti hlavně recenzenta. Ano, Óe přichází s kontroverzním tématem a je mu třeba přičíst k dobru, že je rozhodně nepřetírá růžovými barvami. Narození postiženého dítěte se z hlediska individuálního životního projektu jeví jako pořádný průšvih, a ne jako báječná příležitost prokázat morální kvality. Jenže Óeův hrdina volí tak infantilní a iritující únikovou strategii, že přestává být jakkoli zajímavý – jeho regresivní reakce existenciální rovinu vlastně míjí.
Závěr se v recenzi nesluší prozrazovat. Lze však říci, že právě ten vzbudil u soudobé kritiky po právu největší výhrady. Óe zkrátka nedokázal být důsledný a zbořil i to málo, co ve své sevřené a svým způsobem působivé próze vybudoval. Zřejmě ho k tomu spíše než umělecké důvody vedly ty osobní. Ve slavnostní řeči při předávání Nobelovy ceny vyprávěl mimo jiné příběh svého postiženého syna Hikariho…
KENZABURÓ ÓE: SOUKROMÁ ZÁLEŽITOST
Přeložil Michael Weber, Albatros, 202 stran
Autor je spisovatel a redaktor měsíčníku Host.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
