Lekce z dějin

Znepokojuje mě, kam míří Amerika. Teď nejde o politiku, ale o to, kým vlastně jsme… Naše děti už vůbec neznají americké hrdiny a ideály. My takové hrdiny přivedeme do Washingtonu, třeba naše vojáky – to jsou hrdinové dnešní doby… Obnovíme naše dějiny, hodnoty, principy, naši čest,“ sliboval v reklamním spotu Glenn Beck, nejpopulárnější americký televizní komentátor a momentálně ztělesněný Antiobama. Lákal jím své příznivce na poslední srpnovou neděli do Washingtonu. Jeho volání vyslyšely statisíce lidí (odhady se pohybovaly mezi 300 až 600 tisíci).

Zaplnily prostranství mezi památníkem Abrahama Lincolna a budovou amerického Kongresu. Tedy místo, kde Martin Luther King přesně před 47 lety pronesl svůj nejslavnější projev. „Amerika se dnes znovu začala obracet k Bohu,“ komentoval mohutné shromáždění z pódia Glenn Beck, muž, který se podle The New York Times nejlépe „zmocnil pocitů odcizených Američanů“, jejich hněvu a strachu z budoucnosti. Ve žhavém washingtonském odpoledni dokázal spojit politiku, spiritualitu a status mediální celebrity nejsledovanějšího zpravodajského kanálu Fox News, tribuny protiobamovské opozice.

Američtí liberálové pak celý týden při setkáních jen s údivem kroutili hlavou nad stále silnějším protestním hnutím, jehož mluvčím se Beck stává. Znají ho totiž z odpolední show jako člověka, který například hispánským ilegálním imigrantům zásadně říká jen „ilegální vetřelci“. Následně rozvíjí paranoidní, apokalyptické vize – varuje před málo hlídanou hranicí s Mexikem, kudy se al-Káida pokouší do Ameriky propašovat teroristy, a před levicovými profesory, kteří „vetřelce“ hájí a jsou podobně nebezpeční jako Hamás nebo Írán. Jeho řešení? Profesory vyhodit a hranici tvrdě hlídat před přistěhovalci.

Staré hádky

Americká liberální média si také ráda všímají obskurních prohlášení demonstrantů – prohlášení typu „Přišla jsem, protože Ježíš by nepodpořil vládní hospodářské stimuly“. Jenže popularitu Glenna Becka a s ním spojeného hnutí čajových dýchánků se nevyplatí podceňovat. Je totiž pokračováním hned několika hluboce zakořeněných amerických myšlenkových proudů. V jeho základě leží odmítnutí Obamovy vize budoucnosti, která by podle demonstrantů Ameriku připodobnila Evropě. Počínaje zdravotní reformou, přes zadlužování a posilování role státu až po to, čemu Beck říká „vzývání mezinárodního myšlení na úkor amerického“.

Ústředním slovem stoupenců Tea Party a Becka je totiž „svoboda“. V její oslavě tito radikální, protistátní příznivci republikánů předminulý víkend našli symbolickou návaznost na Martina Luthera Kinga – ačkoli ten bojoval za úplně jiný druh svobody, kvůli čemuž američtí liberálové Becka neustále obviňovali ze zneužití jeho památky. Jenže z Kinga se stala součást panteonu velkých Američanů (podobně jako prezidenti Lincoln nebo Jefferson), z jejichž projevů si Američané podle potřeby vybírají vhodné citáty jako z Bible.

Argumenty Beckových příznivců proti posilování státní moci navíc opakují dvě stě let staré hádky z období vzniku americké ústavy. Tehdy se hledala rovnováha mezi zastánci a odpůrci silnější federální vlády. Kyvadlo se teď podle Becka a spol. nebezpečně a v rozporu s myšlenkami autorů americké ústavy naklonilo ve prospěch státu.

Neblahý trend

Podívejte se na ty dva obrázky. Podívejte se zblízka. Na tom prvním není žádný odpadek, tráva je zelená, všichni po sobě uklidili. Půl milionu lidí se tu sešlo, aby navrátili čest Americe, a nezůstal po nich jediný papírek. A teď se podívejte, jak to samé místo vypadalo před rokem a půl po inauguraci prezidenta Obamy. Odhozené plastové lahve, ubrousky, tašky, nepořádek. Co z toho je vaše Amerika? Ten první, nebo ten druhý obrázek?

Tímto sugestivním komentářem a promítnutím dvou fotografií z centra Washingtonu Glenn Beck ve svém pořadu oddělil levičáckou, chaotickou, Obamovu Ameriku od té své – pořádkumilovné, tradiční. Na svém mítinku slavil americké hodnoty a hrdiny. I Beckův příběh je ostatně do morku kosti americký – z alkoholika z nefunkční rodiny, který podle svých slov patnáct let každý večer kouřil marihuanu, se stal hluboce věřící mormon, multimilionář a podle časopisu Time jeden ze sta nejmocnějších lidí planety.

Na řeči levicových komentátorů, že na jeho mítink přišli vystrašení lidé, jejichž svět se rozpadá, reaguje po svém. Pustí ve svém pořadu záběr jednoho hosta, veterána, který ve Vietnamu přišel o ruce, a přesto teď učí kurzy sebeobrany. „Je tohle vystrašený člověk?“ zeptá se diváků, „je tohle člověk, který se bojí budoucnosti?“ Washingtonské shromáždění bylo plné podobných hrdinů – včetně další ikony hnutí „čajových dýchánků“ Sarah Palinové, která tentokrát přišla nikoli jako politička, ale „jako matka vojáka“.

Glenn Beck tak opsal kruh. Dva roky se na Fox News každý den rozčiluje, moralizuje a popisuje apokalyptickou budoucnost, k níž zemi dovedlo osmdesát let vlády pokrokářů. Ale teď ve Washingtonu lidem naservíroval něco povzbudivého, americké příběhy, na něž mohou být lidé hrdí. Podle místních reportérů mítink v jednu chvíli připomínal náboženské probuzení, v jinou zase lekci z amerických dějin. Mísila se v něm spiritualita s atmosférou pikniku. Patriotismus a pieta.

Podle komentátora New York Times Rosse Dohertyho je Beckův úspěch pokračováním jednoho neblahého amerického trendu. „Víc než kdy jindy Američané milují politické vůdce, kteří posvěcují a ospravedlňují jejich způsob života,“ píše Doherty. Tedy politiky, v nichž se voliči zhlížejí – podobně jako ti rádoby mladiství, kosmopolitní v Baracku Obamovi a konzervativní ženy v Sarah Palinové.

Nikdo ale ještě neví, jestli bude dopad Beckova hnutí na Ameriku trvalý. Podobných hnutí a shromáždění Amerika zažila a přežila už mnoho. Momentálně se ale země chystá k podzimním volbám do Kongresu a Tea Party už v primárkách dokázala na kandidátku republikánů prosadit řadu svých sympatizantů. A podle průzkumů je čeká drtivé vítězství.

Barack Obama přitom očividně netuší, jak se emotivnímu protestnímu hnutí bránit. Zatím na Beckovy urážky odpovídá jen mlčením a racionálními úvahami typu, že „je pochopitelné, že někdo takový dokáže v takové době rozdmýchat zájem části společnosti“. Vedle Beckových slov, že Obama je „rasista“, který „z hloubi duše nenávidí bělochy a bělošskou kulturu“, že jeho „víra je perverzí kázání Ježíše Krista, jak ho znají všichni křesťané“, vedle každodenního vykreslování prezidenta coby podivného radikála, který se obklopil bandou „extrémních levičáků“, působí Obamova pragmatická odpověď bezmocně.