Terapie reflexí

Druhý porod je o poznání rychlejší, říká se. Tím se utěšuji, i když vím, že ne vždy to platí. Stejně jako lidová povídačka o tom, že žena po porodu na všechnu bolest rychle zapomene a s příštím těhotenstvím očekává příchod miminka stejně jako poprvé, kdy nic nevěděla o martyriu, kterým se bude muset prosvíjet a protlačit. Patřím mezi ty, kdo nezapomněly na nic, růžová mlha ztráty paměti se jaksi nedostavila. Několikrát denně mě přepadá úzkost jako dobytče, co vezou na jatka a nic už mu nepomůže.

Navíc si s břichem připadám směšně. Když jsem při nedávném předávání Ortenovy ceny básníkovi Janu Těsnohlídkovi mluvila o tom, že mě jeho báseň Mamky dojala k slzám, nejraději bych se v tu chvíli propadla. Sentimentální těhotná Hůlová, pomyslel si někdo v sále, a nejhorší je, že měl možná pravdu. Ostatně náročné čtivo jsem v posledních týdnech vyměnila za biografii indiánského náčelníka Sedícího býka, pohádku o hodných indiánech a zlých běloších, kterou hltám pod peřinou spolu s nočními sendviči. Ráno mi bývá těžko na těle a na duši všelijak. Těhotná spisovatelka. Myslívám na Sylvii Plathovou. Básnířku, která si jako matka dvou malých dětí strčila hlavu do trouby a pustila plyn. Ne že by mě to lákalo, ačkoli by tak mé texty u čtenářů na beton získaly o dimenzi navíc. Nic texty neproduchovní lépe než předčasná smrt. Nechci lacině exhibovat ani kohokoli vystrašit. Jen, že těhotná spisovatelka je něco…