Síla normy

Poznat vztah lidí k přírodě výzkumem veřejného mínění je nemožné. Najde se vůbec člověk, který by přiznal "přírodu nemám rád“? Od dob romantismu je příroda a krajina v západní kultuře významná a bezmála povinná hodnota.

Oponovat všeobecně sdílené normě dokáže jen pár silných osobností. "Příroda není příjemná, nýbrž odporná,“ říká
Jean-Paul Sartre. Mladý český filozof Marek Petrů se děsí "zoufalé prázdnoty biologického života, biologického koloběhu reprodukčních procesů“. Upřímně řečeno, nemají-li být naše přání otcem myšlenek, musíme uznat, že na nevoli filozofů vůči přírodě něco je:

Život přírody s celou její krásou stojí na úděsném principu potravních řetězců, v nichž silnější požírají slabší. Mají-li pravdu neodarwinisté, vývoj života na planetě se řídil principem sobectví. O lhostejnosti přírody k utrpení píše americká spisovatelka Annie Dillardová: teprve člověk je schopen milovat a chránit slabšího. Díky této schopnosti vznikla v časech, kdy se díky technologickému vývoji poměr sil přírody a člověka převrátil, ochrana přírody jako postoj a hnutí; slovy Mahenovými "nové gentlemanství“ vůči přírodě.

Šestého května vyšel v Lidových novinách článek Ladislava Jakla, prezidentova tajemníka, který se netají nenávistí k ochráncům přírody. Sedmého května v rozhovoru Dvaceti minut Radiožurnálu ji zopakoval. Podle Jaklova přesvědčení by naši předkové tomu, kdo chrání přírodu, "dali na zadek…