Špatný stát i národ

Americká historička vidí dějiny Československa jako sérii selhání

Československo má zejména v USA a Británii možná až nezaslouženě dobrou pověst, která občas přechází do kýčovitého obrazu o malebné krajince a statečném malém národě, který v roce 1918 založil úspěšný demokratický stát a zachoval si důstojnost nejen po zradě Západu, který ho vydal napospas nacistům, ale dokázal čelit i sovětskému tlaku v čele se slavným dramatikem, který ho jako v pohádce přivedl v roce 1989 ke svobodě. Méně oslavný příběh této země by jistě více odpovídal realitě, nicméně americká historička Mary Heimannová se rozhodla jít mnohem dál a ve své knize Czechoslovakia: The State That Failed ho prakticky převrací naruby.

Kniha vyšla u prestižního amerického nakladatelství Yale University Press s poznámkou, že jde o „definitivní politickou historii Československa“. Ve skutečnosti je kniha tendenčním portrétem českých a slovenských dějin 20. století. Už to, že v názvu knihy použila autorka člen „the“ naznačuje, že v jejích očích je právě Československo tím státem, který selhal – na rozdíl od mnoha jiných států v Evropě, které vznikly po první světové válce v důsledku rozpadu geopolitického řádu.

Mary Heimannová

, která učí na University of Strathclyde ve Skotsku, vidí Československo už od jeho vzniku jako tragický omyl a snaží se dokázat, že bylo produktem výjimečného a nebezpečného českého (a částečně slovenského) nacionalismu, který vyšel z jakéhosi „habsburského“ mysticismu a panuje v regionu dodnes jako „nereformovaná a nekajícná síla“.

Podle Heimannové se „Československo/Česko-Slovensko v roce 1918 zrodilo proto, že samozvaní mluvčí mystické entity, která se označuje jako ‚český‘ (později ‚česko-slovenský‘) národ, strávili první světovou válku tím, že zneužívali obavy a rozdmýchali nenávist vůči stejně vágně definované národnostní skupině označované jako ‚Němci‘“. To je opravdu silné tvrzení a nepříjemně připomíná rétoriku, kterou použil Hitler v září 1938, když před jásajícím norimberským davem křičel o „jakémsi státu uměle vybájeném ve Versailles“ a o Češích, kteří dvacet let „znásilňovali a mučili tři a půl milionu Němců“. Ostatně, myšlenka o nenávistném nacionalismu Čechů a Slováků neobstojí ani v kontextu dějin první poloviny 20. století, v níž osud Československa nebyl výjimečný a spíše naopak, tato země ukázala lepší tvář v dobách, kdy se valná část Evropy od nástupu Hitlera k moci klaněla fašismu.

Vypočítavý Masaryk
Autorka dává občas průchod až sarkastickým poznámkám, například na adresu Tomáše G. Masaryka, o němž tvrdí, že byl Němec, který jen kvůli ambicím přijal českou identitu: „Nejdříve se zřekl svého náboženství, a pak své národnosti, když sám sebe stylizoval jako moderního slovanského morálního filozofa a učitele liberálních, humánních hodnot“. Nešetří ani další české velikány 19. století, například „rakouského Slovana“ Antonína Dvořáka a „jakéhosi českého Wagnera“ Bedřicha Smetanu.

V kapitole o historii před vznikem Československa má Heimannová užitečné postřehy o vývoji národnostních sporů v Rakousku-Uhersku, ale když píše o sílícím nacionalismu Čechů, Slováků a Němců jako o spíše typickém jevu, dostává se tím do rozporu se svou základní tezí o jeho negativní výjimečnosti. Kromě toho je škoda, že v popisu politického vývoje kolem „národního obrození“ si všímá hlavně extrémních jevů jako byl antisemitismus ve vznikajících českých politických stranách, ale Masarykovu boji proti antisemitismu věnuje jen poznámku pod čarou.

Jakže to bylo?
Největší slabinou knihy je kapitola o první republice. Z nevysvětlitelných důvodů autorka věnuje desetiletí mezi rokem 1928 a koncem září 1938 pouze osm stran. Ignoruje vnější vlivy, které vedly k rozpadu státu, a následující události, jakými byly Mnichov, druhá republika, protektorát, slovenský stát a poválečný přechod ke komunismu, interpretuje hlavně jako důsledek slepého nacionalismu Čechů a Slováků.

Československá demokracie na konci dvacátých let zdaleka nabyla dokonalá, ale smrtelnou ránu dostala právě v období, o kterém se Mary Heimannová rozhodla nepsat – v průběhu 30. let. Nejdříve přišla světová hospodářská krize, která destabilizovala celý region, ale mnohem větší význam mělo zvolení Hitlera německým kancléřem v roce 1933 – o této události se ovšem autorka zmiňuje jen okrajově. V okamžiku, když se nacisté dostali k moci, se všechno změnilo i v Československu. Hitler neskrýval, že touží Československo rozbít, systematicky hecoval i šikanoval sudetské Němce, otevřeně propagoval teorii o rasové podřízenosti slovanských národů, hrozil útokem. Odhodlanost velké části obyvatel Československa – a rozhodně nejen Čechů – bránit během zářijové krize v roce 1938 republiku, je spíš důkazem až překvapující vnitřní stability.

O pomnichovské druhé republice pak Mary Heimannová tvrdí, že šlo o suverénní stát a že nic z toho, co se v republice stalo mezi koncem září 1938 a polovinou března 1939, se „nedá svádět na nacistické Německo“. Ve skutečnosti šlo o republiku zlomenou psychicky, hospodářsky i politicky, v té době už Československo nebylo suverénním státem, ale podléhalo zlovůli Říše. Autorka však kupodivu tvrdí přesný opak: podle ní druhá republika ukazuje, jak by se asi český, slovenský nebo rusínský antisemitismus a fašismus vyvíjel, „kdyby nedošlo k intervenci Německa“. Druhá republika však nebyla nic jiného než přímým důsledkem intervence Německa!

V následující kapitole pokračuje v podobném duchu: Protektorát nebyl okupací, ale „politickou entitou, úzce spojenou s Německem“. Konkrétně se užívá slova „allied“, které naznačuje, že šlo o dobrovolné spojenectví. Nejen tady, ale jinde v knize autorka vypráví o událostech bez kontextu. Například když tvrdí, že poválečné Československo si mohlo zcela svobodně vybrat mezi Moskvou a Západem.

Logika žalobce
Kniha Czechoslovakia: The State That Failed se čte jako výpověď žalobce, který se rozhodl, že před soudem historiků prokáže Československu vinu za vlastní existenci. Tato snaha autorku vede ke zvláštním závěrům. Podle velmi kuriózní logiky nás informuje, že první republika zavedla volební právo pro ženy, „aby zdvojnásobila volební sílu Čechů“. Jinde vyčítá vládě, která složila slib v Košicích v dubnu 1945, že nebyla demokraticky zvolená, a tak dále.

Je opravdu škoda, že si autorka nevybrala vyváženější tón, protože její kniha na několika místech nabízí i zajímavý vhled do československých dějin a opakovaně také upozorňuje na rozdíly vnímání politického vývoje skrze český a slovenský náhled (kapitola o roce 1968 má osvěžující název: „Bratislavské a pražské jaro“). Je také zklamáním, že nevěnuje větší prostor období mezi listopadem 1989 a rozpadem federace: vývoj během roku 1992 zcela chybí.

Její závěr, že Československo a všechno s ním spojené bylo špatné, však zůstává záhadou. Mary Heimannová tuto tezi pojímá tak extrémně, že i nečeský a neslovenský čtenář – jakým je ostatně autor těchto řádek –, cítí povinnost postavit se do role „obhájce“ československé historie.

MARY HEIMANN, CZECHOSLOVAKIA: THE STATE THAT FAILED
Yale University Press, 406 stran

Autor je spolupracovníkem ČRo a BBC.