Celebrita Ivan Medek

O Ivanu Medkovi už jiní napsali všechno, co snad šlo – včetně Marka Dalíka, který se s Medkem potkal během svého angažmá na Hradě v 90. letech.

„Omlouvám se všem svým učitelům, profesorům a školám, tou nejvyšší mi byl on,“ končí Dalík svůj text. No, tedy… no nic.
Já takové štěstí neměl, s Ivanem Medkem jsem hovořil asi tak dvakrát v životě, před jedenácti lety po jeho odchodu z Hradu a celkem permanentně jsem se u toho klepal. Laskavý gentleman by mi asi velkoryse odpustil ledasjakou plácnutou hloupost, málokdy předtím i potom jsem se ale tak snažil, aby se mi to tentokrát nepovedlo.

Tradičně snaživě provokativní Jan Čulík v Britských listech položil minulý týden zajímavou otázku: Čím si vlastně Medek zasloužil svůj „status celebrity“? A když on, proč ne třeba historik Vilém Prečan, který toho pro pád režimu udělal minimálně stejně jako Medek?

To si možná zaslouží debatu. Určitě to bylo přitažlivou kombinací jasných slov („Já bych z Čunkových ostud nevnímal detaily. Skoro všecko, co říká a navrhuje, je ostuda,“ pravil právě před rokem v rozhovoru pro LN), onoho mysteriózního hlasu z Vídně a tak nečeské vizáže vzpřímeného muže, který dokázal zestárnout.

Ale hlavně proto, že se Ivan Medek nebál tou „celebritou“ být. Rozhovory dával pravidelně ještě v době, kdy už neopouštěl svůj letenský byt. Nemyslím, že by se tak rád viděl v novinách. Jen celkem přirozeně a správně cítil, že má k vývoji posledních dvaceti let co říct, protože za něj také spoluodpovídá.

Nebyl sám, do stejné skupiny, kterou jsme my novináři tolik vyhledávali a kterou Česko tolik potřebovalo, patřili i nedávno zesnulí členové legendární první sestavy Ústavního soudu Vojtěch Cepl a Vladimír Klokočka: důstojní kmeti, kteří už v životě udělali to, co považovali za správné, a jako svou poslední službu veřejnosti cítili povinnost mluvit o tom, kam směřujeme.

Lidí s takovou autoritou už tady není moc. Budeme si muset poradit sami, směrovek jsme od našich profesorů dostali dost.

Ivan Medek bydlel v ulici pojmenované po zakladateli KSČ Bohumíru Šmeralovi. Velmi si přál, aby nesla jméno po jeho příteli Pavlu Tigridovi. Hlasuji určitě pro, možná bych měl ale ještě jeden návrh: bylo by prima, kdybychom se v budoucnu mohli z Letenského náměstí ke Stromovce projít ulicí Medkovou.