Název Opilec a květinářka by se hodil k veselé grotesce z počátků kinematografie. Nicolas Werth, francouzský historik známý jako spoluautor Černé knihy komunismu, však takto pojmenoval knihu s podtitulem Historie jedné masové vraždy 1937–1938. V historii Sovětského svazu jsou uvedené roky spojeny s proslulými, široce medializovanými politickými procesy. O popravách desítek prominentů režimu tehdy věděl celý svět, v jejich stínu však probíhal organizovaný masakr statisíců řadových občanů. O tzv. velkém teroru se nezmínil ani Chruščov, když v roce 1956 „odhaloval“ stalinské zločiny – právě on totiž patřil k jeho nejhorlivějším vykonavatelům. Počty obětí byly dlouho pouze odhadovány. Teprve po přechodném odtajnění sovětských archivů počátkem devadesátých let dospěla západní historiografie k přesnějším číslům: komunistických funkcionářů bylo během necelých dvou let odsouzeno na 45 000 (86 procent k smrti), bezvýznamných občanů 1 500 000, z toho na 800 000 k smrti. K nim patřili opilec i květinářka z názvu knihy.
Na základě dochovaných protokolů autor ukazuje, jak křehká hranice dělila banalitu každodennosti od monstrózní tragédie dějin. Osmadvacetiletý železničář Vdovin, otec devítiměsíčního synka, se po službě opil v nádražním bufetu na moskevském předměstí. Když mu odmítli dále nalévat, mrštil prázdnou lahví proti zdi, na níž shodou okolností visel portrét Michaila Kalinina, formální hlavy sovětského státu. Podnáčelnice nádraží zavolala policii, která incident označila za „teroristický čin proti představiteli sovětské moci“, zpracovala v tomto duchu svědky a vyšetřovací spis předala tzv. trojce NKVD, která nebožáka odsoudila k smrti zastřelením.
V téže době byla zatčena čtyřiasedmdesátiletá švadlena Nikolajevová, která si přivydělávala prodejem umělých květin na Preobraženském hřbitově v Leningradě. Udavač NKVD totiž zaslechl, že se v náhodném rozhovoru zmínila o tom, že se nyní nejvíce pohřbívá v noci – jacísi lidé prý na hřbitov přivážejí plné náklaďáky osob zastřelených ve vězení. To byla samozřejmě pravda. Květinářka byla nicméně spolu s místním popem a několika hrobníky odsouzena za šíření „provokativních a nepřátelských pověstí“. Zastřelili ji necelý měsíc po zatčení.
Čtenář letmo zahlédne obrysy dvou lidských osudů z osmi set tisíc popravených, studie se však zaměřuje především na mechanismy, které hýbaly celým soukolím. O tom, že Stalin nechal vyvraždit staré soudruhy, aby se opřel o mladé, ctižádostivé a oddané kádry z komsomolu, tedy o generaci Brežněva, Kosygina či Gromyka, bylo napsáno dost. Existoval však ještě jeden aspekt čistek: staří soudruzi si během dvaceti let sovětské moci vybudovali rozsáhlé klany i klientely, které účinně konkurovaly ústřední moci. Jejich likvidace s rodinami i přáteli se tak může jevit i jako speciální metoda boje s korupcí a nepotismem. Méně srozumitelné jsou motivy plošného decimování obyvatelstva. Stalin při něm sázel na ryze socialistické „plnění plánu“. Státní bezpečnost v každém regionu obdržela směrná čísla, kolik nepřátel lidu musí odhalit, a svůj úkol často plnila s přímo údernickým nasazením. Její výkony nebyly posuzovány jen podle kvantitativních ukazatelů, ale dbalo se i na kvalitu vyšetřovacích spisů, náležitý ideologický jazyk, ba svým způsobem i na právnickou korektnost. Každá ta vražda zřejmě stála pracovníky NKVD spoustu sil, aby v papírech vyhlížela oprávněně. Skoro se zdá, že vyčerpaní pracovníci NKVD nebyli zdaleka tak krvežízniví jako uhrančivá utopie, které tak „hrdinsky“ sloužili.
NICOLAS WERTH: OPILEC A KVĚTINÁŘKA. HISTORIE JEDNÉ MASOVÉ VRAŽDY 1937–1938
Rybka Publishers 2009, 254 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
