Hranice patří k životu

V současné době přibývá rodičů, kteří si s výchovou svých potomků nevědí rady. Příčin může být celá řada: nedostatek sebedůvěry ve vlastní rodičovské schopnosti, pracovní zaneprázdněnost a následná únava nebo přílišný ostych při stanovování hranic, které mohou být bolestivé a okamžitou reakcí na ně je dětský pláč. Německá pedagožka Rebeca Wildová (71) vytvořila pro tyto nejisté rodiče účinnou pomoc v podobě knihy Svoboda a hranice, láska a respekt, do níž vložila své více než třicetileté zkušenosti. Její životní filozofií a přístupem ve výchově je umění stanovit hranice, pravidla, v nichž se děti pohybují a jsou aktivní. Ty by podle ní měly být dětem vštěpovány již od nejranějšího věku – například zamezím kojenci, aby mě při kojení štípal bolestivě do prsu, a o několik měsíců později stanovím místo určené k jídlu, ke spánku a k volné hře. Výstižný je příklad, v němž Wildová říká, že když dítěti vymezujeme hranice, měli bychom se na chvíli vzdát naší činnosti i pohodlné polohy a postavit se k němu tak, aby z nás cítilo jistotu a ochranu. „Snížíme se, navážeme oční nebo fyzický kontakt, a teprve potom začneme mluvit: S tužkami tě nenechám si hrát!“ Přijetí hranice je tak pro dítě mnohem přijatelnější, vnímá, že se v této situaci nenachází samo, a cítí, že je navzdory svému narušování hranic respektováno. A nemusí se přitom jednat zrovna o tužky, ale třeba o náš drahý a potřebný počítač. Vštěpení pravidel a respektování…