Řečí proti zpěvu

Je to pár let od chvíle, kdy zemřel, pamětníků jeho aury stále žije dost. Méně známé je, že Jiří Kolář byl uměleckou autoritou dávno předtím, než se stal ve světě nejznámějším českým výtvarníkem. Bylo mu málo přes třicet, když František Halas, patron desítek mladých básníků, právě v něm rozpoznal následníka trůnu, který o ten nejopravdovější výraz, vlastní sobě, své době i generaci, usiluje nejvážněji.

Takto na své seznámení s ním z počátku 50. let vzpomínala básnířka a překladatelka Bohumila Grögerová: „Vstoupil nenápadný pán v brýlích, snad úředník, snad účetní. Huhlavě pozdravil: ‚Ruku líbám milostpaní.‘“ To prý stačilo, aby se Grögerové okamžitě vybavily dvě věty z Kolářovy zcenzurované knihy Roky v dnech: „Nic se nevyrovná fantastičnosti skutečnosti, je jen třeba mít odvahu mluvit pravdu. Nenechat se ničím spoutat, ani ctí, ani třídou, ke které patříš, ani národem.“ A básnířce prý se v tu chvíli před návštěvníkem roztřásla kolena.

To bylo v době, kdy bylo známé jen torzo jeho díla. Naprostá většina jeho básní, deníkových zápisů apod. ležela v rukopisech bez šance, že bude vydána. Ale to málo, co bylo, stačilo, aby Kolář například Janu Vladislavovi připomenul Baudelaira – zakladatele moderní francouzské poezie, jímž se stal, jak známo, po vydání jediné sbírky, Květů zla (Kolář s ním sdílel osud také v tom, že byl…