Od obrozeneckých časů byla česká literatura dlouho vnímaná jako páteř národního svérázu a sebevědomí. Hluboko ve stínu původní tvorby přitom zůstává překladatelství, jež mělo pro vzkříšení a pěstování českého jazyka přinejmenším srovnatelný význam. Právě díky překladatelům se čeština učila výrazovým prostředkům velkých literatur a později se překladatelství často stávalo existenčním útočištěm pro skvělé autory, jejichž vlastní tvorbu vládnoucí režimy potlačovaly. Proto je třeba ocenit průkopnickou práci jihočeské badatelky Dagmar Blümlové Aloys Skoumal. Ironik v české pasti, která se podrobně zabývá jednou z nejpozoruhodnějších osobností tohoto oboru.
Loučení se starým světem
V osudu
Aloyse Skoumala
(1904–1988) se jedinečným způsobem zrcadlí proměny českých kulturních dějin minulého století. Vyrůstal v poklidné venkovské krajině jižního cípu Hané, kde se tak trochu zastavil čas. Tatínek byl správcem velkostatku, jenž patřil Řádu Milosrdných sester sv. Vincence de Paul se sídlem v habsburské Vídni. Ačkoli se Alois (křestní jméno si pod vlivem Jamese Joyce pravopisně pozměnil až v roce 1927) narodil již do nového století, prožil si v mládí docela autentické staré časy: doznívající feudalismus, patriarchální pořádky a jistoty tradičního katolicismu. Pobývání ve starých časech Aloisovi prodloužila středoškolská studia na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
