Správci krajiny
Mezi Západoevropany, které zaujal pád komunismu, patřili environmentalisté k nejvzrušenějším. Podstatné pro ně bylo, že nové země přinesou přírodní hodnoty, které západní Evropa výrobním tlakem a náročným životem zničila.
Mezi Západoevropany, které zaujal pád komunismu, patřili environmentalisté k nejvzrušenějším. Podstatné pro ně bylo, že nové země přinesou přírodní hodnoty, které západní Evropa výrobním tlakem a náročným životem zničila. Desítky let neefektivní ekonomiky a obsazení rozlehlých území vojenskými jednotkami měly vedle katastrofických dopadů i příznivou stránku.
Do České republiky přispěchali konzultanti mezinárodních environmentálních projektů, aby před neregulovaným růstem zachránili, co se dá. Nabídli finanční zdroje, působivou ezoterickou rétoriku – sustainability, public hearing, SWOT analysis – a roli misionářů. (Nebyla vždy namístě, středoevropští ochránci přírody měli dobré informace, které pronikly děrami v železné oponě, a překvapené zahraniční aktivisty vítali spíš jako kolegy než učitele.)
Jednou kapitolou unijní environmentální politiky je obnova tradiční, zejména podhorské zemědělské krajiny. Radim Lokoč si v dizertační práci na brněnské fakultě sociálních studií položil otázku, zda je český zemědělec ochoten být jejím správcem. V rozhovorech s farmáři vyšlo najevo malé nadšení, častěji rezervovanost i odpor k environmentálním projektům, překonatelný jen dotacemi.
Pro zemědělce jsou jistě podstatné ekonomické bilance, potřeba obstát v konkurenci, ale i hrdost živitele lidí. Jakkoli se do vědomí zemědělců zvolna dostávají ekologické znalosti, postoje ke krajině nesou stopy každodenního zápolení generací otců se všude dotírající přírodou. Ozývají se v nich i staré kulturní stereotypy, od kmenových kultů a mýtů, ne-li z dob evoluce Homo sapiens, se táhnoucí nevole k chaosu „neuklizeného lesa“, láska k pořádku, nesmiřitelnost vůči plevelům a odpor k mokřadům. To jsou postoje obtížně slučitelné s rolí pečovatele o rozptýlenou zeleň, křoviny a solitérní stromy, o meandrující potoky a o měšťáky, oddávající se „agroturistice“.
Obnově tradiční krajiny se staví do cesty i jiné překážky. Je otázka, zda takzvaná restaurační ekologie nepřichází pozdě, zda nebyly funkce a krása zemědělské krajiny poškozeny nevratně. K tomu: pokud se potvrdí trend světového nedostatku potravin, budou unijní „postproduktivistická paradigmata“, podporující správce tradiční krajiny, zpochybněna způsobem zásadním.
PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE ERIKA HNÍKOVÁ
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].