Strach kolem Pákistánu
Při procházce jednou z islámábádských rezidenčních čtvrtí jsem si uvědomila, jak moc se za poslední rok bezpečnostní situace v Pákistánu změnila.
Tereza Engelová
(1976) je novinářka, dokumentaristka. Pracovala v zahraniční redakci ČT jako reportérka a moderátorka pořadů Objektiv a Evropské události. Byla zvláštní zpravodajkou ČT v krizových oblastech. Vystudovala dokumentární film na University of London. Nyní žije v Pákistánu a vyučuje na dívčí univerzitě.
Při procházce jednou z islámábádských rezidenčních čtvrtí jsem si uvědomila, jak moc se za poslední rok bezpečnostní situace v Pákistánu změnila.
Začalo to retardéry na silnici, pak přibyly betonové zábrany pro automobily, závora u příjezdové ulice a zákaz vjezdu do uliček podél budovy. Kulometná hnízda na rozích objektu, čtyřmetrová betonová zeď kolem dokola a před ní obří pytle s pískem. Vše zakončila instalace masivní, výbuchu odolné brány u vjezdu do domu.
To není popis stavby vojenského objektu, ale běžné ochrany jedné z evropských ambasád v pákistánském Islámábádu. V souvislosti s tím mě napadá: když máme takový strach, který nás dovádí k budování vyšších a vyšších zdí a k větší izolaci od místní společnosti, máme tu vůbec být?
Hlavně ne k nám
Ta otázka ve mně hlodala i ve spojitosti s další příhodou. „Mám sen – cestu kolem světa,“ svěřil se mi můj padesátiletý soused, muž od rodiny se stálým zaměstnáním v bance. Ven z Pákistánu se podíval jednou v životě při hadži do Saúdské Arábie, jinou kulturu než islámskou nepoznal. „O Evropě jsem toho tolik četl, mám tam známé, ale vím, že se tam nikdy nepodívám, turistům nedávají víza. To si může dovolit jen elita nebo ti, co tam mají příbuzné,“ povzdechl si.
A skutečně. „Ještě nikdy nikde nebyl? Tak to nemá šanci dostat vízum, takoví se většinou nevracejí, jen pokud by jel pracovně nebo studovat,“ zněla rada známého z jednoho evropského velvyslanectví. Argumentoval opět zcela pochopitelně. Evropa se nemůže nechat zaplavit turisty, ze kterých se posléze vyklubou ekonomičtí žadatelé o azyl. Ale v případě padesátiletého muže se stálým zaměstnáním? „Ani u toho se nedá podobný motiv zcela vyloučit, navíc Pákistánci a bezpečnost, však víš,“ zněla odpověď.
Vím. A právě o to tu běží. Máme z místní společnosti strach. Budujeme si vysoké zdi v Islámábádu, stejně jako pomyslné zdi kolem Evropy. Zdi, které jsou v dané situaci pochopitelné, na druhou stranu však brání kulturnímu poznání, pěstování tolerance a respektu. Budí strach, nedůvěru a frustraci. Občas mě v této souvislosti napadne nediplomatická otázka. Než polovičatá izolace takového charakteru, nebylo by lepší izolovat Pákistán zcela?
Zemi, která je i s evropskou a americkou pomocí na pokraji ekonomického kolapsu, by takový krok s největší pravděpodobností položil. Rozložila by se ekonomicky, zřejmě i bezpečnostně. Možná by ale pád na dno donutil Pákistánce k ráznější akci proti radikálním elementům, které jim škodí a které za současného rozložení karet nemají jejich elity až zas takovou potřebu ničit. Místo spoléhání se na pomoc zvenčí by museli napnout vlastní síly. Jenže stejně možný jako tento scénář by mohl být scénář velké zkázy pro celý region.
Já si můžu v souvislosti s Pákistánem klást spoustu otázek a naštěstí na ně nemusím hledat odpovědi. Jediné účinné a správné řešení pro Pákistán v tuto chvíli totiž asi neexistuje.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
