Berme vtipy vážně

Na Entropu si za měsíc všichni zvykli. Jednak jsou důležitější starosti a zadruhé, právě o to zvyknutí od samého začátku šlo. Instalace prý zvedá ve vestibulu Evropské rady náladu a zlidšťuje prostor. Bulharské turecké záchodky jsou zahalené černým flórem a všichni vědí, co je pod ním. Proč je to tak k smíchu? Všichni mluvíme o tom, že Němci mají problém s minulostí a Slováci s Maďary, ale je to, jako když se na vesnici lidé navzájem doma pomlouvají, zatímco na návsi se licoměrně druží. Vyvěsit veřejně pomluvy, polopravdy a předsudky znamená vykročit z provinciální mentality, která Evropu ohrožuje možná nejvíc. Jak má vlastně dnes vypadat oficiální umění a architektura? Bruselský evropský areál je proslulý nanicovatostí, která nikoho neurazí. Knihovna může být nudná krychle a pomník zajímavý leda pro holuby. Existuje pár architektů a sochařů s nápaditým klasickým stylem, který doceníme nejdřív za sto let. A nakonec lidé jako Černý.

Dvacet let se mu daří spojovat oficialitu s provokací. Má vtip, ale také zvláštní cit pro umístění. Klasické sochy dnes ztrácejí půdu pod nohama. Masarykův pomník architekti postrkovali po celé Praze a vypadal všude stejně k ničemu, zatímco Černého obří miminka a trabant na nožičkách zapadnou do okolí, jako by tam byly odjakživa. S jedinou výjimkou: ve vestibulu pražského kina Lucerna visí už deset let jeho Myslbekův Svatý Václav na obrácené koňské zdechlině s plandajícím jazykem. Je tam stísněný a utopený v šeru, protože původní umístění mu bylo upřeno. Měl viset v hale Hlavní pošty Praha, jenže tehdejší ředitel se vyjádřil, že je to sice dobré, ale je to moc.

Samozřejmě, že projekty Davida Černého jsou vždycky pro někoho urážlivé. Kdyby nebyly, nikdo by si jich nevšiml. Fakt je, že v atmosféře obav z krize, utažených plynových kohoutků a války v Gaze jsme do čela Evropy nastoupili jako banda Švejků, kteří přišli vtipkovat k loži nemocného. Jenže to se předem nevědělo, a hlavně: kdy je vhodné vtipkovat? Věčně se někde ubližuje a trpí, jenže humor hasne všude, kde je dobře. Daří se mu v těžkých časech anebo tam, kde straší mindráky a předsudky. David Černý likviduje pokrytectví tím, že ho ukáže. Proto je každá oficiální omluva nebo prohlášení typu „Já umění nerozumím“ hlavně trapná, jelikož jde proti smyslu věci. Berme své vtipy vážně.

Příští týden píše Petra Hůlová.