Prokletá svatá země

Jan Balabán

(1961) se narodil v Šumperku, vyrůstal v Ostravě. Vydal povídkové knihy Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Možná že odcházíme (2004), Jsme tady – Příběh v deseti povídkách (2006), romány Černý beran (2000) a Kudy šel anděl (2003, druhé vydání 2005) a scénář komiksu Srdce draka (2001).

Pásmo Gazy, anglicky se nazývá Gaza Strip, což Čechovi může v makarónském překladu zaznít jako pruh bílé bavlněné tkaniny, jíž se ošetřují rány nebo ji lze vyvěsit na znamení příměří. Nic takového se ovšem v pásmu Gazy už dlouho neděje. Je to jedna z nejbolestnějších ran světa, na kterou zatím nikdo žádnou gázu nepřikládá. To místo není větší než běžný český kraj, něco, co přejedete za tři hodiny autem, pokud je tam volná silnice, jinak to nepřejedete vůbec, protože se buď nemůžete dostat dovnitř, nebo ven, překážky jsou tam důležitější než prostor. Gaza a okolí je teď něco jako lidské peklo, ve kterém musí žít jeden a půl milionu lidí. A z něhož nekontrolovaně létají rakety na civilní izraelská sídla za hranicí pásma, a tak se to peklo šíří.

Nikdy jsem nenašel uspokojivé odpovědi na otázku, jak by mohli mít Izraelci a Palestinci svůj stát na stejném území, a přitom se tak nenávidět? Ten stát nebyl na nenávist a válku vůbec projektován a jeho původní hranice stanovené velmocemi byly těžko hájitelné. Mohou opakované snahy palestinských militantních skupin a dalších radikálních muslimů o zničení Izraele ospravedlnit tak tvrdou obranu a preventivní údery? Odpovědi jsou oběma stranám sporu jasné a jsou tak odlišné jako „ano“ a „ne“ a výsledkem je zabíjení.

Chápal jsem sionismus a snahu poválečných Židů vybudovat svůj stát v Zemi zaslíbené. Po genocidě, které je vystavila Evropa ovládaná Hitlerem, to byla velmi logická odpověď. A každý soudný člověk by jim přál jejich Sijón – bezpečnou citadelu, z níž už nikdy jako ovce nebudou vedeni na smrt v celonárodním celopalu, jaký ještě nikdo jiný než Evropané pro žádný národ nezorganizoval.

Zbytnělé kulty

Avšak jejich Sijón, hora Hospodinova, se řečeno s Thomasem Mannem stala „domem v trnoví“. Země, do níž se Židé vrátili, Palestina, byla a je bojištěm už od starozákonních dob. Kdy tam byl mír? Tohle území chtěl vždycky někdo ovládnout a někoho z něj vyhnat. Kenaanci, Židé, Arabové, křesťané a zase Arabové a zase Židé, každý chtěl a někdy držel Jeruzalém a osvobozoval své boží hroby. Chtělo by se říct, že Svatá země je spíš zemí prokletou. Jejím prokletím jsou kromě jiného i její svatá místa. Říkám si, že kdyby těch svatých míst nebylo, stalo by se podstatně méně nesvatých věcí. Mojžíš, Ježíš a Muhammad jsou svými vyznavači považováni za proroky Boží lásky k lidem. Ale jejich zbytnělé kulty obracejí víru v nenávist a Svatou zemi v údolí stínu smrti.

Je tragédií, že se Izraelci vrátili z evropského zajetí přímo do války a válka nakonec vždy vytvoří oblasti, jako je Gaza – místo, kde se nedá žít a odkud se nedá uniknout. Ve válce se zabíjejí i ženy a děti. Válečníci slabší strany se skrývají mezi civilním obyvatelstvem, protože kdyby měli své základny v poušti, už by dávno nebyli. Ale je tu otázka, zda je správné válku, která se bez lidských štítů neobejde, vůbec vést, a z druhé strany zas, zda na ty lidské štíty vůbec pálit, i když se za nimi skrývají teroristé?

A tak nikdo neví, koho zabije další granát. Takovou válku nelze vyhrát. Každý úder je už předem mimo svůj cíl, protože skutečný mír, kterému jedni říkají „salam“ a druzí „šalom“, se ztrácí v nedohledu stejně jako vidina Sijónu nebo bezpečného domova. Nenávist tam zůstane, i kdyby byla Gaza vybombardována jako Groznyj, k čemuž, doufám, nedojde.

Gazu nemůže zachránit ani Bůh, který je prý Bohem míru a lásky, když si jeho vyznavači na hlavu sesílají peklo. Gaza ošetřována bombami a raketami nám říká, že svět je vlastně pořád bojištěm a že není v lidských silách, aby přišel spravedlivý soudce a potrestal zločince a osvobodil spravedlivé. Z téhož důvodu musel být zrovna v Palestině ukřižován ten, kterého věřící považují za syna Božího a který sám sebe nazýval Synem člověka.

A na závěr ještě jiný pohled, který mi sdělil jeden zahraniční manažer. „Zní to asi krutě, ale v téhle hospodářské krizi je vlastně dobře, že je válka. Všechno, co se rozbije, se bude muset zase znovu postavit a to zvedne poptávku. Války byznysu prospívají, ovšem pokud nejsou u nás, že?“ zasmál se bohatý člověk.