0:00
0:00
Jeden den v životě25. 1. 20093 minuty

Opožděná reportáž

Ten loňský Silvestr mi navždy uvízne v paměti. Ráno před osmou hodinou jsem přijížděl tramvají do Zábrdovic. Věděl jsem, že mám vystoupit na Kuldově. Srdce jsem měl samozřejmě v kalhotách. Ale v obavách, abych je přece jen nevytrousil, jsem ho ještě cestou přemístil per rectum do tlustého střeva.

Astronaut
Autor: Respekt
Autor fotografie: Pavel Reisenauer Autor: Respekt

Ten loňský Silvestr mi navždy uvízne v paměti. Ráno před osmou hodinou jsem přijížděl tramvají do Zábrdovic. Věděl jsem, že mám vystoupit na Kuldově. Srdce jsem měl samozřejmě v kalhotách. Ale v obavách, abych je přece jen nevytrousil, jsem ho ještě cestou přemístil per rectum do tlustého střeva. Tam pak tlouklo jako Big Ben utopený ve skotských močálech.

↓ INZERCE

Přišel jsem na kliniku krátce po osmé. Čekárna byla prázdná a jen ekologické žárovky tam vyráběly chmurné podsvětí, při němž se špatně četly silvestrovské noviny. Objevila se sestřička: „Ale to jste tady moc brzo. Před vámi je ještě jeden pacient.“ Po dvaceti minutách vykoukla: „Nepřišel. Tak pojďte, vezmeme vás.“

„No, počkejte, počkejte, co to máte v tom střevě? Ale to musí ven.“ Promiňte, omlouvám se a hned srdce vypuzuju. Neslušně to říhne a srdce je venku a doktorka a sestra čekají (Jen klid, klid, vždyť my počkáme!), až si je zas nacpu tam, kam nepochybně patří.

Místo srdce tam mám teď dlouhého hada, jehož hlavička jedním okem hledí a viděné servíruje na monitor, který je natočen tak, že taky já (zkroucený v té nejkámasútrovatější poloze) můžu pozorovat cestu asi metr dlouhým tlustým střevem. Slídivé čidlo si svítí na střevní stěny a prohlíží si cévní kresby jak v altamirských jeskyních obrázky zvířat, couvne a hned se zas vrací, pružně se otáčí na všechny…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc