Opožděná reportáž
Ten loňský Silvestr mi navždy uvízne v paměti. Ráno před osmou hodinou jsem přijížděl tramvají do Zábrdovic. Věděl jsem, že mám vystoupit na Kuldově. Srdce jsem měl samozřejmě v kalhotách. Ale v obavách, abych je přece jen nevytrousil, jsem ho ještě cestou přemístil per rectum do tlustého střeva.
Ten loňský Silvestr mi navždy uvízne v paměti. Ráno před osmou hodinou jsem přijížděl tramvají do Zábrdovic. Věděl jsem, že mám vystoupit na Kuldově. Srdce jsem měl samozřejmě v kalhotách. Ale v obavách, abych je přece jen nevytrousil, jsem ho ještě cestou přemístil per rectum do tlustého střeva. Tam pak tlouklo jako Big Ben utopený ve skotských močálech.
Přišel jsem na kliniku krátce po osmé. Čekárna byla prázdná a jen ekologické žárovky tam vyráběly chmurné podsvětí, při němž se špatně četly silvestrovské noviny. Objevila se sestřička: „Ale to jste tady moc brzo. Před vámi je ještě jeden pacient.“ Po dvaceti minutách vykoukla: „Nepřišel. Tak pojďte, vezmeme vás.“
„No, počkejte, počkejte, co to máte v tom střevě? Ale to musí ven.“ Promiňte, omlouvám se a hned srdce vypuzuju. Neslušně to říhne a srdce je venku a doktorka a sestra čekají (Jen klid, klid, vždyť my počkáme!), až si je zas nacpu tam, kam nepochybně patří.
Místo srdce tam mám teď dlouhého hada, jehož hlavička jedním okem hledí a viděné servíruje na monitor, který je natočen tak, že taky já (zkroucený v té nejkámasútrovatější poloze) můžu pozorovat cestu asi metr dlouhým tlustým střevem. Slídivé čidlo si svítí na střevní stěny a prohlíží si cévní kresby jak v altamirských jeskyních obrázky zvířat, couvne a hned se zas vrací, pružně se otáčí na všechny…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu