Poblouzněni ďáblem

Před 660 lety povolil Karel IV. městu Norimberku zničit tamní židovské ghetto

V roce 1349 postihla nás největší epidemie, k jaké kdy došlo. V některých zemích zemřeli všichni a nezůstal nikdo. Na moři objeveny byly koráby naložené zbožím, jejichž námořníci do jednoho zemřeli a nebylo, kdo by řídil loď. Biskup marseilleský zemřel a páteři a mniši a polovina města s ním. A všichni moudří učenci a lékaři říkali jen, že to byla Boží vůle a mor byl tady i všude jinde a trval celý rok. A Židé celého světa byli obviněni ze způsobení epidemie jedem, který prý lili do vody, a byli proto spáleni od Středozemního moře k Německu.“

Takto kronikář Jacob von Königshofen popsal morovou epidemii, která v letech 1348–1350 zachvátila Evropu a zanechala za sebou pětadvacet milionů mrtvých. Část z obětí, evropské Židy, nesklátila nemoc, ale upálili je jejich vlastní sousedé. Jedno se však v učebnicích dějepisu nepíše: minimálně v Norimberku upálili 560 Židů včetně žen a dětí s tichým svolením císaře Karla IV.

Přiznání Žida Agimeta
Začalo to v Savojsku, v městečku Châtel. Za přítomnosti vévody savojského tam 10. října 1348 soudili jistého Agimeta, Žida z Ženevy, zatčeného v Châtelu pro podezření z otrávení studně. „Agimet byl podroben mučení a přiznal se v přítomnosti mnoha důvěryhodných osob,“ dokládá záznam z výslechu. Zpráva se rychle šířila po okolí a už za několik dní jsou doložené podobné procesy na dalších místech. „Židy poté mučili i v Bernu a Zofingenu,“ popisuje rozšíření fámy ve své kronice von Königshofen, „a i ti se přiznali, že lili jedu do studní na mnoha místech. Tak v těch městech všechny Židy upálili a napsali tuto zvěst do Štrasburku, Freiburgu, Basileje, aby též tam své Židy upálili. A oni tak učinili, s výjimkou Avignonu, kde je papež Klement VI. ochránil; a i ty Židy, které jen z měst vyhnali, venkované na cestách hledali a tam je zabíjeli a v řekách topili.“

V průběhu roku se vlna pogromů z jihozápadu Evropy přehnala severovýchodním směrem a zničila přes dvě stě židovských ghett, tedy téměř všechny významnější židovské komunity v Evropě s výjimkou několika málo měst. Na našem území se největší zvěrstva odehrála ve Znojmě, Vratislavi a v Chebu. Scénář pogromu vypadal v případě Štrasburku takto:

„V sobotu upálili Židy na jejich hřbitově. Byly jich tam asi dva tisíce. Kdo se nechal pokřtít, byl ušetřen. Některé malé děti byly na poslední chvíli z ohně vytaženy a rychle pokřtěny. A všechny dluhy u Židů byly měšťanům a řemeslníkům prominuty a všechny záznamy o dluzích zničeny. Tak upálili všechny Židy ve Štrasburku a ve všech městech podél Rýna, ať už v městech svobodných nebo říšských nebo dědičných.“ Do Štrasburku pak mor dorazil až zanedlouho po pogromu a zemřelo na něj šestnáct tisíc obyvatel města.

Srovnat se zemí
Císařem říše římské byl v té době Karel IV., kterého si spojujeme s vysokým mravním kreditem. Otec vlasti se však nejenže nesnažil vlny násilí na obětních beráncích morové epidemie zastavit, ale v několika případech je podpořil. Ve Frankfurtu „své“ Židy zastavil městu a poté, co dluh nesplatil, rozezlení Frankfurťané naložili se „zástavou“ tak, že Židy do jednoho nahnali do synagogy a domů a tam je upálili.

Městu Norimberku udělil císař Karel 16. listopadu 1349 povolení srovnat židovskou čtvrť se zemí a na jejím místě založit mariánský kostel a tržiště; tento krok měl i symbolický rozměr, protože Norimberk byl srdcem tehdejší říše. V tržní listině, „Markturkunde“, daroval markraběti braniborskému domy nejbohatších Židů. Stavbu kostela Panny Marie na místě synagogy zadal zřejmě Petru Parléři a naplánoval, že v kostele budou umístěny korunovační klenoty, které však později putovaly na Karlštejn.

Těžko dnes říci, proč se Karel IV. názorově rozešel se svým učitelem z mládí Pierrem de Rosieres, tehdy už papežem Klementem VI. Ten ve své bule označil šiřitele antisemitské fámy za poblouzněné ďáblem. Pogrom, který následoval pátého prosince, zanechal na spáleništi starého židovského města 562 mrtvých, upálených zaživa. Movitý majetek a věřitelské vztahy zavražděných přešly na císařský majestát. 

Autor je spolupracovníkem Respektu.