Žena proti paragrafům

Před 140 lety se narodila Helene Stöckerová, německá sexuální reformátorka

Stöckerová, Helene (1869–1943), pozůstalost, listinné materiály. Nepublikované paměti, korespondence, články, poznámky, deníky. Množství: balík o výšce 1,24 m.“ Tolik říká katalogový záznam knihovny Swarthmorské univerzity o tom, co zbylo po Helene Stöckerové, výjimečné ženě a sexuální reformátorce. Zajímavá je také tím, že se její osud krátce protnul i s naší historií.

Právo na volnost

Narodila se 13. 11. 1869 do přísně kalvinistické rodiny ve Wuppertalu a chodila do praktické školy pro protestantské dívky. O jejím dětství se toho moc neví, upozornila na sebe až v roce 1896, kdy se odstěhovala do Berlína. Tam se přihlásila na univerzitu, což byla v té době nevídaná věc. Zapsala se na dějiny umění, filozofii a národohospodářství a stala se jednou z prvních Němek s univerzitním diplomem; shodou okolností obhájila doktorát v roce 1901, tedy ve stejném roce, kdy v Praze promovala první Češka.

Na střední škole se rozhodla být moderní ženou, což ve vilémovském Německu nebylo vůbec jednoduché ani pro sebevědomé a vzdělané dívky z dobrých rodin. V eseji z roku 1893 polemizovala s tehdy módním spiskem Laury Marholmové O psychologii ženy, který ženy dělil podle psychických rysů na tři základní typy – „splašené“, „velké milovnice“ a „rozumné“.Stöckerová popsala svou vizi moderní ženy jako nezávislou, s dobrým vzděláním, „ženu, kterou paní Marholmová nedokázala odhalit, ženu, většinou neprovdanou, která kromě Stuarta Milla a Bebela čte i Nietzscheho a paní Marholmovou a která si užívá individualismu po krátké době, kdy byla nebezpečně blízko vstupu do socialistické strany. Je někým, kdo po úvaze opouští ochranu otcovského domu s cílem získat finanční nezávislost, která je nutnou podmínkou svobody v každé její podobě. A co ji dále odlišuje od opatrně vytvořené typologie paní Marholmové, je její patrný smysl pro osobitost a nekonfliktní povaha jejího ducha, který trvá stejnou měrou na právu na volnost jako na právu na lásku. Moderní žena ví, že to nejlepší, co může život nabídnout, vzkvétá jedině ve společenství dvou svobodných lidských bytostí, mezi mužem a ženou, mimo jakoukoli pochybnost!“

Štěstí na dosah
Hned rok po promoci spoluzaložila organizaci bojující za volební právo žen (Němky ho nakonec získaly až o sedmnáct let později), v roce 1905 se podílela na zrodu Bund für Mutterschutz, Spolku na ochranu matek, v jehož čele stála až do roku 1933.

Spolek byl první organizací ve střední Evropě, která si vytkla za cíl měnit morální postoje k partnerství nejen v teoretické rovině, ale i praktickou pomocí: založila proto síť klinik, ve kterých dobrovolníci i placený zdravotnický personál poskytovali rady ohledně plánování rodičovství, manželství, partnerského života, používání antikoncepce a které někdy sloužily také jako bezpečné místo pro jinak nelegální a pokoutně prováděné potraty. Dále spolek požadoval rovnost manželských a nemanželských dětí a praktickou dekriminalizaci svobodných matek, prosazoval právo na potrat a rozvod. Všechna tato témata budila zasloužený rozruch a sama Helene se při diskusích tvářila, jako by nic nebylo přirozenějšího; mnohokrát pak ve svých poznámkách zmiňovala hořké poznání, že urputnými obhájci role ženy jakožto „toho druhého pohlaví“ nejsou muži, jak čekala, ale samy ženy. Sama v té době začala žít „ve svazku volné lásky a manželství“ s právníkem Brunem Springerem a jejich vztah neberoucí ohled na názory okolí se stal zdrojem pomluv i závisti. V roce 1909 Helene se svým spolkem poprvé spustila kampaň proti paragrafům 175 a 218 Říšského trestního zákoníku, které kriminalizovaly homosexuální vztah a potrat. Později, v poválečných letech, dosáhli i snížení trestů za provedení potratů, aniž by se jim však podařilo prosadit legalizaci (prvním státem, který legalizoval interrupce, bylo sovětské Rusko v roce 1917). Ve dvacátých letech se Helene stala zakládající členkou Světové ligy za sexuální reformu, jejíž třetí celosvětový kongres se konal v roce 1932 v Brně.

V roce 1930, po vydání papežské encykliky zapovídající sex bez úmyslu plodit potomstvo, se už do obnovené kampaně proti paragrafu 218 zapojila celá řada německých organizací a politických stran. Helene už v té době ale nejspíš cítila, že německým ženám moc optimistická budoucnost nekyne; atmosféra v říši začala houstnout. V roce 1931 zemřel Bruno a po požáru Říšského sněmu dva roky poté Helene na nic nečekala a s jedním sbaleným kufrem se vydala, tak jako mnoho dalších německých nepohodlných intelektuálů, na útěk z místa na místo. Nejdříve našla azyl v Československu, po anšlusu Rakouska se uchýlila do Švédska, kde zůstala jen do doby, než Němci obsadili i Norsko. Nakonec se v roce 1942 dostala do Spojených států, kde zemřela osamocena o rok později. Některé z Heleniných pozdně datovaných poznámek v pozůstalosti nesou zřetelnou skepsi z cesty, kterou si německé ženy vybraly v době, kdy už měly štěstí na dosah.

Autor je spolupracovníkem Respektu.