Tak pravil Silo

Zdejší humanisté řeší, za čí peníze změnit svět

„Mír, síla, radost! Mír, síla, radost,“ skanduje nadšeně několik tisíc převážně mladých lidí. Dav diriguje nenápadný prošedivělý muž. Je to Rafael de la Rubia, madridský nakladatel a jeden z lídrů mezinárodního Humanistického hnutí: právě přivedl na pražské Václavské náměstí Světový pochod za mír a nenásilí. V listopadovém chladu z tribuny v horní části náměstí vyhlašuje požadavky na totální jaderné odzbrojení a skoncování s jakýmkoli násilím. Má toho za sebou už dost: pochod, provázený heslem „Obama na to sám nestačí, musíme mu pomoci“, vyrazil před měsícem z Nového Zélandu a jeho hlavní myšlenky podpořila řada nositelů Nobelovy ceny, dalajlama, Michail Gorbačov, finská prezidentka, ale třeba i fotbalisté Interu Milán. V Praze se k nim mimo mnoha jiných přidali například finalisté pěvecké soutěže Česko Slovenská SuperStar. Ti mají vystoupit krátce po de la Rubiovi, což má za následek, že skandování a vizionářská slova se prolínají s natěšeným pištěním školáků, kteří v kotli pod tribunou čekají na své hvězdy.

Na Václavském náměstí se v Česku znovu razantně připomnělo Humanistické hnutí. U nás je známé projektem Adopce na dálku, který pomáhá africkým dětem, ale do veřejného povědomí vstoupilo v posledních dvou letech především díky kampani Ne základnám, namířené proti stavbě amerického radaru. Plány na radar se prozatím rozplynuly, humanisté nikoli. Naopak, vracejí se na scénu s novými projekty a ambicemi. Zakladatel a duchovní vůdce světového Humanistického hnutí, argentinský filozof známý pod přezdívkou Silo, nedávno vyhlásil restrukturaci. Jde o to, aby rozmanité charitativní, kulturní a politické aktivity humanistů, kteří působí ve více než stovce zemí světa, dostaly jasnější organizaci a jednotně směřovaly k danému cíli. Ten není malý ani nový: změnit lidstvo k lepšímu. A v Česku ho provázejí vášnivé spory o peníze.

Nový člověk

„To nebyla žádná propagační akce. My prostě nikoho nediskriminujeme. A samozřejmě chceme, aby se o naší věci co nejvíc mluvilo,“

vysvětluje propojení mírového poselství a populární televizní soutěže mluvčí humanistů

Dana Feminová

. Odborník na studium nových náboženských hnutí Zdeněk Vojtíšek z Husitské teologické fakulty UK je kritičtější.

„Humanisti se po celém světě vždy chovali naprosto populisticky. Vždycky se snažili svézt s nějakým populárním proudem, aby přilákali co nejvíc lidí,“

vysvětluje.

„Tvrdému jádru humanistů nešlo nikdy ani o děti v Africe, ani o americký radar, ale jedině o uskutečnění vlastní vize nového světa.“

Z tohoto pohledu jsou humanisté ze všeho nejvíc politickým a náboženským hnutím, řízeným úzkou skupinou vyvolených, soustředěných okolo vůdce, známého pod jménem Silo. Tento argentinský myslitel volá po světě bez diskriminace, násilí, chudoby, válek a zbraní. Humanisté však nenabízejí návod, jak takový svět vytvořit. Spoléhají spíše na vytvoření „nenásilné kultury“, zrození „nového člověka“.

A právě diskuse kolem těchto témat vyvolala krizi mezi českými humanisty. Jednou z priorit se totiž stává vybudování pobočky humanistické „školy“, tedy instituce, která vychovává humanistické mistry a celé hnutí duchovně orientuje. K postavení školy chtějí humanisté získat nejméně hektarový pozemek, nejdále dvě hodiny veřejnou dopravou od Prahy a s budovou, již bude možno přestavět do půlkruhového tvaru, vhodného pro rozjímání.

Kde ale na takový projekt sehnat peníze? Humanisté se rozhodli, že použijí i část peněz získaných v rámci projektu Adopce na dálku. A to vyvolalo zděšení jak mezi některými členy hnutí, tak i mezi „adoptivními rodiči“.

Rozbuškou se stal anonymní e-mail, vycházející z poznámek z jednání humanistů, který dostali před pár dny do svých schránek adoptivní rodiče. Text vytahoval staré podezření, že humanisté z části peněz na adopce platí své kampaně. „Mé přesvědčení o tom, jak moc pomáhám svými penězi dítěti, vystřídalo šokující zjištění, že podporuji především sektu, která zneužívá sponzory a kandiduje do voleb,“ píše znepokojený anonym.

Adopce za školou
Ten spor opravdu není nový. Už v souvislosti s hnutím Ne základnám se někteří adoptivní rodiče začali obávat, že svými penězi nechtěně podporují i politické aktivity. „Měl jsem pochybnosti už před dvěma lety – tehdy mi totiž začaly od humanistů chodit pozvánky na politické akce a pochopil jsem, že humanisti jsou nejen charita, ale i Ne základnám. Jenže pak mě ujistili, že žádné peníze z adopcí na jejich politickou činnost nejdou. Teď pochybuji znova,“ říká jeden z rodičů (ani on nechce zveřejnit své jméno, protože se bojí, že by to ohrozilo jím „adoptované“ africké dítě).

Dana Feminová jakékoli problémy odmítá. Má pravdu v tom, že humanisté se od počátku netají tím, že nedělají pouze charitu, ale že mají mnohem širší záběr a mnohem větší ambice. A že tyto informace mají adoptivní rodiče k dispozici. Pravdou je i to, že ve smlouvě o adopci si humanisté vymezují právo na dispozici se čtvrtinou celkové částky pro zajištění organizace projektu i na to, že případný přebytek mohou použít pro jiné účely.

Novinkou však je, že tentokrát chtějí přebytek opravdu použít na projekt, který nesouvisí s adopcí afrických dětí – na stavbu české školy. A že to vzbudilo pochybnosti i v jejich vlastních řadách. V e-mailu, který dostali rodiče, se objevují i pasáže z diskuse mezi humanisty. „Každopádně je lepší jim (rodičům) to říct dřív, než to uskutečníme, třeba je i pozvat, jestli nechtějí taky dojít osvícení a přihlásit se do školy,“ píše jeden z humanistů. A jiný dodává: „Přece není možný, aby se park stavěl za peníze rodičů?!? To je priorita jen některých…“

Pro Danu Feminovou je každopádně propojení charitativních a jiných humanistických projektů logické, přirozené a nutné: „Když jednou vidíte ty strašné podmínky, ve kterých žijí děti, jimž pomáháme, je normální, že chcete víc než jen pomoci konkrétním dětem. My chceme změnit svět, který se řítí do katastrofy. A jediná cesta ven je cesta nenásilí, inspirovaná myšlenkami Sila.“

Kde jsou ideály

Podle

Zdeňka Vojtíška

lze Humanistické hnutí přirovnat k trychtýři.

„Na širším konci jsou masy lidí, které se humanisti snaží oslovit. Většinou jsou to mladí, altruisticky orientovaní, nadšení, obětaví lidé,“

popisuje.

„Na druhém konci je úzká řídící skupina, Silův řád, který všechny aktivity, od charity po mírové hnutí, používá jako nástroj, aby trychtýřem vtáhl další členy. Systematicky, postupně a neústupně.“

Zatím se to humanistům zřejmě příliš nedaří. Česká politická odnož má zanedbatelné preference, nedokáže představit žádný konkrétní program, jak dosáhnout „světa bez násilí“, a o mnoho lépe se humanistům nevede ani v jiných zemích.

„Nevidím je jako nebezpečnou sektu. Nejde tady zřejmě ani o život nebo nějaké systematické vymývání mozků,“

dodává Vojtíšek. To ale neznamená, že nemohou způsobit škody – některé labilnější mladé lidi mohou připravit přinejmenším o ideály. To tehdy, když jejich nadšení narazí na tvrdou pragmatickou realitu toho řádu.

Jako třeba na Václavském náměstí, kde se humanisté pokoušejí o zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Jde o „rekordní karaoke“, při němž má historicky největší množství lidí zpívat Lennonovu píseň Imagine. Předzpěváky jsou finalisté SuperStar. I uvnitř této masové performance si někteří účastníci manifestace uchovávají smysl pro poetický detail: pouštějí do vzduchu „létající přání“ (neboli balonky v oranžových barvách humanistů), drží se za ruce a zasněně sledují, jak jejich přání letí nad večerní Prahou. Půvab okamžiku ale rychle pohasíná pod sílou hlasu profesionální moderátorky. „Žádáme všechny, aby zatím ,létající přání‘ nevypouštěli. Uděláme to až na závěr celé akce. Všichni najednou a hromadně.“