
Zájemci o historii, zaujati velkými událostmi a velkými postavami, často přehlížejí regionální historické studie. Ke své škodě, neboť ty díky konkrétním detailům každodenního života přinášejí hojnou látku k přemýšlení. Proslulá je v tomto ohledu Pekařova Kniha o Kosti. Zdá se, že dnes je badatelský zájem o dějiny konkrétních míst znovu živý. Zajímavou studii napsal brněnský historik exotického jména Sixtus Bolom. Zabývá se osobností Tomáše Jurena, kantora, písmáka, šiřitele zakázaných knih a posléze tolerančního evangelického kazatele na Vysočině. Bolom na jeho osudech i tvorbě dokládá doposud málo známé rysy toleranční doby.
Jeden z Jurenových textů může být pro dnešního čtenáře podnětem k přemýšlení i v jiných dimenzích. V tmavé světnici při svitu olejových lampiček vznikla v roce 1814 Malá knížečka o věku starém. „Vypsal ji k svému potěšení“ otec čtyř dětí, z nichž tři zemřely v raném věku; jen zázrakem se mu vrátil syn Ignác, násilím odvedený v roce 1796 do napoleonských válek. Psal ji muž, který se cítil na konci života ve věku 64 let.


Jurenovy věty můžeme číst jako půvabné potvrzení, že se za dvě stě let nic nezměnilo. „Mladý věk žádostmi mnohými zlými pokoušen bývá a někdy v rozličné bláznovství úprkem padá. … Staří, když se od těch vnad a libostí těla zdržují, mají méněji tesknosti,“ píše Juren a našinec mu dává za pravdu, pokud ovšem nepřijal doporučení geriatrických psychologů, nabádajících k věčné psychické i tělesné dychtivosti.
Že se za dvě staletí posunula hranice smrti, víme. Knížečka čtyřiašedesátiletého Tomáše Jurena vůbec je jímavou ilustrací demografických úmrtnostních tabulek a argumentem, proč být na světě rád v roce 2009. „Více dětí a lidí mladých každoročně umírá než starých, to každodenní zkušenost svědčí. V čas války že víc lidí mladých zbito a v službu nad smrt smutnější zajato bývá než starcův, žádný toho nepopírá.“
Jurenova knížka o stáří na začátku 19. století ale může také naopak posilovat civilizační skepsi. Jedna z výhod stáří, o nichž Juren píše, bývá dnes starým lidem upírána: „To staří před mladými mají, že lehčeji umírají. Jako dříví ohněm neb větrem vysušené pojednou shoří.“ Za své tetičky a staré přítelkyně jsem byla vděčna lékařům, kteří dokázali v 21. století tuto nemoderní moudrost přijmout.
Příští týden píše Petra Procházková.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].