Krásná duše

Pozdně moderní kultura oceňuje hudební, výtvarné a literární výtvory, které jsou za každou cenu původní a co možná provokativní. Běda tvůrci konvenčnímu, běda tomu, kdo by se odvážil moralizovat. V recenzi chválí teoretička baletního umění výstup, v němž primabalerína močí do plechového kbelíku, úspěch má výstava preparovaných mrtvol. Umělci to mají těžké, už pomalu není co trumfovat.

Tomu, kdo hledá osvěžení v něčem vskutku neotřelém a dnes skoro neuvěřitelném, doporučuji nehledat stupňované provokace, ale – paradoxně – obrátit se k jedné konvenci. Do 18. století, doby pozdního osvícenství. Intelektuální klima i životní způsob té doby ovládl ideál krásné duše, jehož kořeny tkví v helénském vzoru kalokagathiá. Za jeho krystalické vyjádření jsou považovány některé pasáže Rousseauovy Nové Heloisy a „Zpověď krásné duše“, tvořící šestou kapitolu Goethova díla Viléma Meistera léta učednická. Estetickou teorii krásné duše formuloval F. Schiller v eseji „O půvabu a důstojnosti“. Krásná duše se stala módou, skoro povinným tématem privátní korespondence, osobních rozhovorů, ale i předmětem vážného lidského snažení.

Krásná duše znamená jednotu estetického zjevu, půvabu a dobroty. Její nositel, častěji nositelka, se snaží přiblížit smyslovost morálce. Člověk má natolik zkultivovat svou citovost a smyslovost, aby dával spontánně, bez donucení i bez boje se sebou samým přednost povinnosti před smyslovým požitkem. Potom i povinnost může být spojena s uspokojením.

Osvícenství bývá kritiky moderní civilizace považováno za vstup západního lidstva do záhubné slepé uličky. Někteří environmentální historikové a filozofové vidí v antropocentrické orientaci osvícenství zdroj všeho dnešního neštěstí. Je taková generalizace oprávněná? Kromě pokusů na zvířatech, vedle vivisekce a myšlenky znásilnění přírody přineslo osvícenství touhu po lidském sebezdokonalení. Etika vznešeného lidství, kterou uvádí klasifikace Erazima Koháka jako jeden z proudů dnešní ekologické etiky, obsahuje rysy krásné duše. „Jak ráda jsem nyní viděla Boha v přírodě, když jsem ho tak bezpečně nosila v svém srdci, jak mě zajímalo dílo jeho rukou!“ zpovídá se Goethova krásná duše.

Ostatně, co si myslet o tom, že prvky zašlého ideálu krásné duše (půvabná, vtipná a dobrá) dnes vidíme spíš na pódiích lidových soutěží o královnu krásy než v umělecké tvorbě?