V afghánské zemi nikoho

Ráno se od těch ostatních příliš neliší: po prvním šoku, kdy je potřeba z dřevěného domečku bez oken vyrazit pod ostré afghánské slunce, následuje klidná snídaně ve vojenské jídelně a běžná pracovní agenda, popřípadě výjezd na kontrolu některého z našich projektů.

Přesto je dnešek výjimečný. Čeká nás návštěva Azry, nejizolovanějšího okresu provincie Lógar. Cesta po zemi do hor u hranic s Pákistánem připomíná spíše koryto řeky než silnici, využíváme proto možnosti přepravy dvěma vrtulníky. Cílem je prozkoumat, jak můžeme místním lidem pomoci v rámci našich rekonstrukčních projektů. Každý z týmu má přitom na starost konkrétní oblast – školství, zemědělství, bezpečnost, máme s sebou i veterináře. Mým úkolem je zjistit, jaká je v Azře situace v oblasti médií – odkud lidé získávají informace, popřípadě zda již slyšeli o českém rekonstrukčním týmu. V plánu je i setkání s místní šurou, tedy radou starších, která v komunitě tvoří důležitá rozhodnutí. Kromě toho s sebou vezeme také tunu a půl těžký náklad solárních panelů pro místní porodnici.

Krátce po poledni nasedáme v neprůstřelných vestách a přilbách do terénních džípů, přejíždíme na východní část základny a po hodinovém čekání nasedáme do amerických chinooků. Přestože cesta trvá slabou půlhodinu, nelze se odtrhnout od okénka. Krajina se mění každou chvíli – od vyprahlé pustiny kolem základny přes pečlivě ohraničená zelená…