Vertigo

Tím, čím je v evropské kinematografii Ejzenštejnův Křižník Potěmkin, tím je v severoamerické, hned po Občanu Kaneovi Orsona Wellese, Vertigo Alfreda Hitchcocka: tedy nestárnoucí ikonou filmové historie. Ten film o hledání ztracené ženy zrovna v té, o níž hledající vůbec netuší, že to byla právě ona, kdo mu ji před necelým rokem sehrála – ano, jenom a pouze sehrála, a že tedy to, co zoufale hledá, je vlastně jen klam, iluze –, ten film je tak tím nejsugestivnějším a nejzávratnějším obrazem marnosti skutečné lásky. Ale tak jako je v obecném povědomí Nabokov ztotožňován s románem Lolita, tak Hitchcock zase s filmem Psycho, přičemž je tento nejznámější Hitchcockův film pouze velice chytré filmařské řemeslo, doklad toho, jak vynalézavě uměl pracovat s tajemstvím a gradací napětí. Protože pouze Vertigo je dílo, v němž překročil svůj vlastní stín a v němž zúročil to, co se v jeho předchozích filmech objevuje jen v náznacích a ve zlomcích, v tápavých pokusech, jako by filmy předcházející Vertigu teprve hledaly a zkoušely nástroje pro Hitchcockovo chef-d’oeuvre, a filmy následující s hitchcockovskou okouzlující filmařskou rutinou pouze vystupovaly z tehdejší filmové řady.

Ano, Hitchcock je autorem jediného nesmrtelného díla, a jestliže tady už byl pokus o remake jeho filmu Psycho, Vertigo má chválabohu kolem sebe magický kruh, který se žádný režisér neodváží překročit. A vlastně nevím, nakolik si toho Hitchcock byl vědom, nakolik totiž vnímal nepřekročitelnou jedinečnost tohoto svého nejcennějšího filmu, jediného, jímž vstoupil do filmového umění jinak než jen jako talentovaný výrobce toho, čemu dnes říkáme thrillery.

A teď mi zbývá už jen pár řádků, abych konečně řekl to, k čemu bylo Vertigo ozvláštňujícím úvodem. V životě každého z nás je cosi, co dává smysl všemu tomu, co předcházelo a následovalo, a k čemu to, co předcházelo, bylo jen tápavým hledáním ve zlomcích a náznacích. A někdy si ani neuvědomujeme, že právě tohle je ten čin, který určuje naši identitu, okamžik, v němž jsme se poprvé opravdu poznali. Psychologové namítnou, že je to matoucí pohled na život, jejž nelze zjednodušit na jeden významný okamžik. Ale přece právě na té závrati z jediného okamžiku je postaveno veškeré umění. A v tom také spočívá rozdíl mezi vědeckým a imaginativním viděním. A právě to jsem si uvědomil při novém zhlédnutí Hitchcockova Vertiga. Ten film je nejen Hitchcockův veliký okamžik.