Slova, slabiky, pauzy

Divadelní režisér Jiří Adámek našel svůj prostor svobody

Poslední představení

Jiřího Adámka

pro dospělé se jmenuje Evropané. Mělo premiéru před rokem v pražském NoDu a v tisku bývá – stejně jako ostatní Adámkovy inscenace – nazýváno „experimentem“. To klišé asi vadí nejvíc režisérovi, třebaže je – jak říká – sám pomáhá vytvářet, když vysvětluje věci, které by měly zůstat nevysvětlené.

„Spoustě věcí ve svých vlastních představeních nerozumím,“ říká. „Teprve postupně přicházím na to, co to je. Dříve, když jsem jen přejímal stereotypní představu o divadle, věděl jsem, co dělám. Ale teď to nevím. V tom se to blíží hudbě, tam se všechno také nedá zracionalizovat.“

Evropa je pro Adámka nevyčerpatelné téma. Její kultura, forma, dědictví, to, co nenávratně mizí v mediální jalovosti a žargonu. Petr Vendera v nadšené recenzi v Hospodářských novinách popisuje Evropany takto: „To, co nás posledních deset let atakuje nebo do nás jen nenápadně prosakuje ze zpráv, rozsekali tvůrci na útržky, slova či slabiky. Čtveřice herců tento materiál opět křísí k životu skandováním různých jeho částí současně. Na kořeny slov se nabalují další slabiky. Vznikají nová slova, jejich variace, mění se významy a slova zanikají.“

Než…