Texty Jiřího Pavla vznikají v noci, kdy jeho tělo odmítá spánek
Jiří Pavel
(1956) prý není manuální ani intelektuální. Alespoň podle názvu jedné z jeho povídek. Vzhled jeho žižkovského bytu tomu odpovídá: otlučený nábytek, prošlapaná podlaha, na stěnách mezi plakáty Muhammada Aliho a Ozzyho Osbourna pár obrázků od přátel malířů, na stolečku přetékající popelníky, v rohu u okna skrovná knihovnička.
„Kdysi jsem knížky hltal, ale teď už číst nemůžu, špatně se soustředím,“
dodá na vysvětlenou stotřicetikilový muž, jenž denně polyká na dvacet prášků, aby tlumil silné paranoidní stavy způsobené dědičnou psychickou poruchou.
Narodil se v Praze v rodině prozaika Oty Pavla, stiženého podobnou chorobou. „Otec mě od dětství ve psaní dost podporoval a tvrdil, že jednou budu lepší než on,“ vzpomíná s humorem a beze stop zatrpklosti, charakteristické pro ambiciózní potomky proslulých rodičů, na léta strávená po boku jednoho z nejčtenějších českých spisovatelů židovského původu.
Časopis Větrník mu sice otiskoval povídky, za časů pracovní povinnosti však Jiří místo sezení za psacím strojem vyrazil do kuchyně.
Jenže při zasvěcování do tajů kuchařského řemesla ho stejně jako později v hotelové škole v Mariánských Lázních zradila ona manuální nešikovnost. Co by ho jako budoucího…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
