O nic jsem nepřišel

Básník Jindřich Tockstein si vystačí se svou samotou

Dvacet kilometrů za Prahou se po odbočení z okresky mezi kopci otevře zapomenuté údolí. Strmé svahy porostlé lesy a křovinami, špičáky skal, bublající potok, nikde ani živáčka. Přítomnost metropole za hřebenem kopců je stejně neuvěřitelná jako na první pohled středověká palisáda z hrubě opracovaných kmenů, jež se vynoří na konci úzké stezky. Ohrazuje lesu vyrvaný plácek s několika miniaturními záhony, dřevěnou boudou, hromadami dřeva a kanystry na vodu. V rozvrzaném křesle na zápraží sedí mohutný muž s tlapami samá jizva a snědou vizáží Čerokéze. A to ještě návštěvník netuší, že mu dlouhé vlasy překrývají zbytky kdysi uříznutých uší.

„Píšu, protože mě to baví,“ odpoví

Jindřich Tockstein

(1949), autor právě vydané sbírky Veselý smutek, na první otázku a spokojeně si balí cigaretu. Narodil se v Praze, a jak tvrdí, až do šesti roků neví o své minulosti vůbec nic. Pak se ale život přihlásil o slovo. Škola v padesátých letech, ideologické masáže, šikanování a zákazy.

„Sotva to šlo, nechal jsem si narůst dlouhé vlasy,“

popisuje revoltu vůči režimu, která ho v roce 1966 zavedla ke rvačce s policisty a násilnému ostříhání. Nato zanechal učňáku a na dlouhé…