Divadelní Antipelíšky

Lidé narození v 80. letech nehledí na minulost laskavě

„Ten sebou ale mrskal, co?“ „A to vedro, je tu k nedýchání!“ Za zády vyslechnutá konverzace páru ve středním věku se odehrála v pražském Experimentálním prostoru Roxy/NoD po premiéře představení Osobní anamnéza. Sedm mladých lidí se v něm vyrovnává s totalitou, která skončila jen pár let po jejich narození. Ten rozhovor (asi rodiče jednoho z herců) vystihl postoj, s jakým je a zřejmě i bude představení přijímáno. Nejen příbuznými, ale „pamětníky“ obecně. Je snadnější nepříjemné otázky přeslechnout nebo bagatelizovat než se k nim postavit čelem.

„Povážlivě infantilní ladění…“„Propagační slovník této akce může skutečným pamětníkům připomenout bezobsažné slavení výročí za socíku,“ píše Marie Reslová v Hospodářských novinách. A Jana Machalická v Lidových novinách: „Z těchto plytkých a bezmála dětinských nedůležitostí nevyplývá nic vyjma toho, že aktéři coby děti lezli po schodech, rozbíjeli si hlavy na saních. (…) Neschopnost ozřejmit kontext doby v obecnější výpovědi je tu zřejmá.“ Zřejmá je i podrážděnost recenzentek. Jak si někdo, kdo „to sám nezažil“, může vůbec dovolit podívat se na naši minulost po svém?

Osobní anamnéza je představení, které…