Miroslav Salava zůstává věrný zaprášeným regálům Klementina
Poledním sluncem prohřátou Karlovou ulicí táhnou davy turistů. Stačí však projít do areálu přilehlého Klementina a hlučný Babylon zmizí. Ospalý klid se ještě umocní v prvním patře Národní knihovny, kudy se tzv. revizní chodbou táhnou řady regálů plné starých knih. To je království básníka
Miroslava Salavy
(1960), kde kromě šustění zažloutlých stránek lze zaslechnout pouze fontánu z nádvoří někdejší jezuitské koleje.
„Píšu tady pravidelně, každý den. Přicházím do práce o hodinu dřív, abych dal dohromady poznámky z hospodských účtenek, ale i to, co leží v hlavě po procházkách lesem anebo se zrodilo ranní cestou autobusem ze Zbraslavi,“
vysvětluje urostlý muž v modrém plášti, jenž tady pracuje už šestadvacet let.
Z matčiny strany potomek starého selského rodu ze Zbraslavi se narodil v Praze, kde vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou. Podle něj tam ale v sedmdesátých letech působila pedagogická hovada, která ho kreslit naopak odnaučila. Začal se proto věnovat figurativnímu vyřezávání ze dřeva, což dělá dodnes: předloni měl výstavu v pražské galerii Ztichlá klika. Současně s tím a pod vlivem četby vznikaly i jeho první povídky a poezie. „Mě nikdy nikdo nevedl, hledal jsem si cestu sám. Taky nebylo mým stylem být v nějakých literárních partách,“ popisuje své…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
