Chodníky

Dvacátého šestého března, kdy už nepadá listí ani sníh, nanejvýš jehnědy, senátoři rozhodli, že za úklid chodníků odpovídají obce. Poslanci problém řešili déle než rok. Jak nevzpomenout na tzv. přeskokové chování, které pozoroval etolog

Konrad Lorenz

: ptáci ve stavu aktuálního ohrožení „řeší“ stres tím, že naznačují sběr semen. V parlamentu se nabízí řešit globální krizi poplatky ve zdravotnictví a „chodníkovou novelou“. A přece příměr kulhá. Chodníková problematika je docela vážná věc, jen si toho poslanci a novináři nevšimli.

Za argument pro změnu zákona vydávali právní fakt, že chodníky patří obci. Šance na přijetí novely tkvěla v klimatu raného kapitalismu, v němž infantilně vězíme (donedávna na ně narážela i ochrana zvířat): za věc odpovídá vlastník, jinému po ní nic není. Ale i ti, kdož novele oponovali, připadli na jediný argument – obce mají omezené finanční možnosti.

V internetové debatě se polemika vedla v tomtéž duchu – „považuji za nelogické, abych měl udržovat něco, co mi nepatří“. Přece však čtu, že „normálním lidem nevadí, když si chodník zametou“. Pokud nevidíme život na ulici optikou řidiče, elektronicky otvírajícího garáž, může nás napadnout, že „normálních lidí“ může být dost. Některé z nich novela dokonce o něco připraví.

Každý rok přinášel první sníh do domů rozruch. Docela zajímavý zážitek z cesty do sklepa pro zasuté hrablo. Příležitost, jak povstat od televizoru nebo od počítače a protáhnout se bez posilovny, v debatě, jindy v soutěži se sousedem. V družstevních domech je třeba navštívit se a upevnit disciplínu v rozvrhu služeb, která se přes léto uvolnila, v domech nájemních se probudil k činu majitel, v rodinách se sjednávají kompenzace za jinou činnost. V atmosféře vánice se z šedi neurčitých městských vztahů vyrojili obětavci; přišlo jim na mysl, že sousedka je po operaci kyčlí, že sousedi jsou na lyžích. Zajímavé, nikdo nepřipadl na myšlenku, že chodník před domem není jeho.

Zamést chodník byla snad poslední situace, kde byli lidé ochotni brát odpovědnost za něco, co jim nepatří, doslova za věc obce. Můžeme to vidět jako pozůstatek socialistického zmanipulování občanů, kteří pokorně otročili na cizím, nebo jako žijící náznak něčeho, co bývá mlhavě, neživotně a demagogicky označováno jako ekologická odpovědnost.