Kunderovy ženy
Nejsympatičtějšími postavami většiny Kunderových románů jsou ženy. A ty, jež jsou pak vypravěči nejbližší (například Tamina z Knihy smíchu a zapomnění, o níž vypravěč praví: „...patří mně a nikomu jinému, lpím na ní víc než na komkoli jiném“), obdařil zvláštním světlem, které je chrání před jinak všeobjímající autorskou ironií, tím nemilosrdným laserem, jenž v Kunderových románech chirurgickými řezy odkrývá groteskní absurditu světa.
Nejsympatičtějšími postavami většiny Kunderových románů jsou ženy. A ty, jež jsou pak vypravěči nejbližší (například Tamina z Knihy smíchu a zapomnění, o níž vypravěč praví: „…patří mně a nikomu jinému, lpím na ní víc než na komkoli jiném“), obdařil zvláštním světlem, které je chrání před jinak všeobjímající autorskou ironií, tím nemilosrdným laserem, jenž v Kunderových románech chirurgickými řezy odkrývá groteskní absurditu světa. Vedle Taminy jsou těmi vypravěči nejbližšími ženami, jak já to vidím, především Lucie z Žertu, Agnes z Nesmrtelnosti a Irena a Milada z Nevědění. Nedotčeny ironií, zabloudily sem, tvrdil bych, až z Kunderova „lyrického věku“ a jsou tu jakýmisi „světicemi absurdního světa“. A protože je to samo o sobě absurdní slovní spojení, nijak nepřekvapí, že jejich existence je postavena na paradoxu: jsou vybaveny velikou schopností empatie, ale zároveň jsou to utečenci, každá jiným způsobem, nakonec utíkají z mužského světa, například Agnes do ústraní, do „svého kartouzského kláštera“, Milada do „věčnosti“ ve svém pokusu o sebevraždu, Irena do „své Paříže“, daleko od matky a svého manžela, Tamina na „ostrov dětí“, Lucie do zapomnění v hloupém manželství.
Ale ty, které vypravěč ze svých ženských postav nejvíc miluje, obdarovává rovněž mučednickým údělem. Tak Milada s umrzlýma ušima je jakousi…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu