Čeká Pákistán další převrat?

Tereza Engelová

je novinářka, dokumentaristka. Pracovala v zahraniční redakci ČT jako reportérka a moderátorka pořadů Objektiv a evropské události. Byla zvláštní zpravodajkou ČT v krizových oblastech. Vystudovala dokumentární film na University of London. Nyní žije v Pákistánu a vyučuje na dívčí univerzitě.

Pákistán čím dál víc připomíná křečka, který běhá v kole. Ať se snaží sebevíc, vždy stejně skončí na stejném místě. Důvod: hlavními hráči politické scény jsou pořád stejné rodinné klany, které mezi sebou řeší staré křivdy, a je tu stále tatáž silná a nezávislá armáda, která střeží své vlastní zájmy. To z Pákistánu dělá zemi, jejíž dějiny se neustále opakují v cyklech. Jeden z těchto cyklů – krátké „demokratické“ dobrodružství pod vedením prezidenta Ásifa Zardárího – se zřejmě uzavírá. Kdo však zemi zachrání před chaosem?

Ještě nedávno se prezident Zardárí a vůdce opozice Naváz Šaríf společně usmívali do kamer a vystavovali na odiv vůli ke kompromisu a toleranci. Díky jejich ambicím a rivalitě to nemohlo vydržet dlouho. A do hry navíc vstupuje třetí muž, za kterým se už téměř zavřela voda: bývalý prezident Parvíz Mušaraf.

Šaríf by se také rád stal prezidentem, ale Mušaraf má (podle zdrojů od vojska) stále dostatečný vliv v armádě a Šarífa nesnáší natolik, že mu to nedovolí. Proto Šaríf nejdříve potřebuje Mušarafa odstranit tím, že ho požene před Nejvyšší soud. Ten je však zatím nakloněn prezidentu Zardárímu (vdovci po Bénazír Bhuttové) a vyslyší jeho přání, aby Mušarafa nechal v klidu.

Šaríf má tedy jedinou možnost: vyměnit členy Nejvyššího soudu. A toho může dosáhnout jen veřejným nátlakem, revolucí. Oživil tedy právnické hnutí, které už vloni jednou přispělo k pádu Mušarafa právě tím, že protestovalo proti složení Nejvyššího soudu. Právníci teď zorganizovali tzv. dlouhý pochod na Islámábád a přidává se k nim opozice, především islámské strany. Mohou mít úspěch, protože stav ekonomiky je špatný a prezident Zardárí je neoblíbený. Demonstrace právníků mohou velmi rychle přerůst v celonárodní protesty a nepokoje.

Voda na armádní mlýn

„Kdybych dostal nabídku stát se znovu prezidentem, přijal bych ji, ale jen v případě, že bych mohl být užitečný prezident,“ nechal se v minulém týdnu slyšet Mušaraf. Novinářům ochotně odpovídal na všechny možné otázky, byl odpočatý a usměvavý. Nezasvěcený divák by nevěřil, že stejného muže média ještě před půl rokem posílala do horoucích pekel. Naopak současný prezident Zardárí z televizních obrazovek prakticky zmizel.

„Jaký je rozdíl mezi Zardárím a Mušarafem? Mušaraf zatýkal politické odpůrce, Zardárí to teď dělá taky,“ říká lakonicky prodavač z islámábádského bazaru. Zardárí totiž nařídil masové zatýkání účastníků právnického „dlouhého pochodu“, čímž ale v očích veřejnosti definitivně přišel o image demokratického vládce. „Za Mušarafa aspoň bylo bezpečněji,“ tvrdí kupec.

Bezpečnost je opravdu klíčové téma ve hře o budoucnost země. Stačí, aby právnické nepokoje přerostly únosnou míru, armádě nezbude než vyhlásit výjimečný stav a pak bude potřeba vůdce, který s pomocí armády zajistí kýžený pořádek. Že už jednou zklamal? Na to jsou Pákistánci zvyklí, naděje na lepší zítřky je tu vždycky, inšalláh (dá-li Bůh).