Neholit, prosím, přituhuje
Ještě před půl rokem se o Tálibánu i v Péšávaru mluvilo jako o záležitosti kmenových území sousedících s Afghánistánem. Dnes na dvou těchto územích zuří boje mezi radikály a armádou, která měsíc co měsíc oznamuje „úspěšné“ završení operace, aby pak přiznala, že situace není ještě pod kontrolou.
Tereza Engelová
(1976) je novinářka, dokumentaristka. Pracovala v zahraniční redakci ČT jako reportérka a moderátorka pořadů Objektiv a Evropské události. Byla zvláštní zpravodajkou ČT v krizových oblastech. Vystudovala dokumentární film na University of London. Nyní žije v Pákistánu a vyučuje na dívčí univerzitě.
„Přišli, zaklepali na dveře a řekli, že si mají rozmyslet další návštěvu u holiče. Holení vousů je prý neislámské,“ popisuje mi známý nedávnou návštěvu Tálibánu ve vesnici jeho kamaráda. Informace, že radikální islamisté neradi vidí hladce oholenou tvář, není ničím nová ani šokující. Na jeho vyprávění mě ale zarazila jiná věc. Poloha vesnice, která se nachází jen pár kilometrů od metropole Severozápadní hraniční provincie Péšávaru, kde sídlí elitní jednotky pákistánské armády, a pak reakce obyvatel té vsi. Nikdo se nevzepřel, nikdo neřekl: „Délka mého vousu je soukromá záležitost.“„Lidé nechtějí mít problémy, poslechnou si fundamentalisty a žijí dál svůj život, mají určitě i strach,“ namítl známý na mou otázku, proč vesničané Tálibán nevypoklonkují, dokud je čas.
Část obyvatel dá Tálibánu za pravdu, vždyť koneckonců tím, že jim dohlíží na délku vousů, chrání jejich zbožnost a na tom není nic špatného. Ti ostatní doufají, že když nebudou dělat problémy, tak se jim problémy také vyhnou.
Tiché svědectví
)
Ještě před půl rokem se o Tálibánu i v Péšávaru mluvilo jako o záležitosti kmenových území sousedících s Afghánistánem. Dnes na dvou těchto územích zuří boje mezi radikály a armádou, která měsíc co měsíc oznamuje „úspěšné“ završení operace, aby pak přiznala, že situace není ještě pod kontrolou. Samotný Péšávar, symbolizující pomyslnou mříž oddělující „pavilon šelem“ od poklidného zbytku země, se mění k nepoznání. Dosvědčují to bezprecedentní události z posledních týdnů: vražda amerického humanitárního pracovníka, únos dvou japonských novinářů, atentát při sportovní akci na místním stadionu a v neposlední řadě únos třinácti kamionů převážejících zásoby pro jednotky NATO do Afghánistánu. Součástí lupu byla i obrněná vozidla Humvee, na kterých pak ozbrojenci zapózovali. Fotografie obletěly světová média. Pocit zadostiučinění v souvislosti s tiskem však musí u radikálů navíc povzbuzovat fakt, že je místní novináři přestávají kritizovat. K vraždám žurnalistů, kteří si dovolili vzít Tálibán na paškál, dochází i mimo kmenová území. Msta hrozí komukoli a kdekoli. Ti, kteří radikály otevřeně kritizovali, si dávají větší pozor nebo čelí vzrůstajícímu osobnímu riziku. Média, která byla s razantní kritikou fundamentalistů pozadu (bylo jich dost), už s ní určitě ani nezačnou.
Islámští radikálové postupují od hranic do pákistánského vnitrozemí. Pomalu, stylem podomního obchodníka, nicméně jistě. To, že Tálibán je už nyní plně funkční i v pákistánské metropoli Islámábádu, neoficiálně přiznávají západní zpravodajské služby. Nějaký zásadní zlom se s největší pravděpodobností nedá očekávat. Obchodníkovy tretky ještě nejsou k mání na každém rohu, „na skladě“ jich je ale očividně dostatek. Stačí jen počkat a vyndat zboží ve správný čas. A ten nemusí být s horšící se ekonomickou situací příliš vzdálený.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
