Dva klíče od záchodu

Jeden člověk měl potíže se zažíváním, a protože měl toaletu na pavlači, měl od ní dva klíče zavěšené na různých místech, aby se tam dostal vždy bezpečně a včas. Jistota je jistota. Je jistě dobré, když má svízelná situace více než jedno východisko. I dobrý bankéř by měl diverzifikovat své portfolio a nebýt závislý jen na jednom zdroji, na což, zdá se, světoví finančníci v posledních letech pozapomněli a teď je potřeba nutná a klíč není po ruce.

Na rozdíl od všivých bankéřů zůstávají této strategii věrni účastníci diskusí v našich médiích. Nikoho nepřekvapí, když komunisté prohlašují, že se distancují od zločinů v padesátých letech, a zároveň říkají, že to žádné zločiny nebyly, že taková byla doba, studená válka, a oni se s minulostí vyrovnali, i když se vlastně nebylo s čím vyrovnávat. Oprostili se od ideologie třídního boje a zpívají Internacionálu. Oni nejsou žádní bolševici, ale na bolševismu nebylo nic špatného.

U této politické strany strategie dvou klíčů nepřekvapuje, používá ji od samého počátku: rozdáme půdu a založíme kolchozy, to je dialektika! Ale podobnou dialektiku vyznávají i ti, u kterých by to každý nepředpokládal. Například naše církve, které jsou na jednu stranu pro odluku od státu, ale pro jistotu také tvrdí, že by se měl o ně stát postarat, protože jsou pro něj jaksi nepostradatelné, ale kdyby jim stát dal na cestu k samostatnosti dost velké věno, tak už po něm nebudou nic chtít. O peníze nám nejde, ale vlastně jde, protože bez peněz to nejde, i když vlastně vůbec nejde o peníze, atd.

Podobnou dvouklíčovou argumentaci je slyšet i v komentářích k případům udavačství a spolupráce s StB. „Já prostě věřím, že náš bratr senior nespolupracoval, já ho znám a věřím mu.“ A jedněmi ústy dodává: „A kdyby spolupracoval, tak ho k tomu jistě dotlačili, a kdo z nás by takovému tlaku odolal, ale já věřím, že nespolupracoval, ale i kdyby, tak vlastně nic špatného neudělal!“ Takovýto veletoč předvedl jeden evangelický farář při obhajobě svého seniora v devadesátých letech. Podobné veletoče čteme dnes v souvislosti s jinými případy udání. Tak se nic nestalo, ani onak by se vlastně také nic nestalo. Takže se vlastně nestalo nic. A jedinou chybou je o tom mluvit. Za smyčkami těchto řečí je slyšet nevyslovenou potíž toho, co se stalo a co se stává. Potíž, kterou prožívá člověk, který má oba klíče v ruce, ale ani jeden nepasuje do zámku.