Ostře sledovaná Čína

Ve slavném románu Osamělost přespolního běžce (Alan Sillitoe) se Colin Smith, mladý obyvatel britské polepšovny, rozhodne těsně před cílem prohrát největší závod atletické sezony. Svým vítězstvím, které měl na dosah ruky, by totiž přijal hodnotový systém polepšovny, zatímco prohra, namířená proti jeho nadřízeným, byla jedinou možností, jak si zachovat důstojnost.

Dovedete si představit, že by kterýkoli vrcholový sportovec na světě udělal něco podobného? Například na olympiádě v Číně, jejíž hodnotový systém je horší než v kterékoli britské polepšovně? Zjevná nesmyslnost otázky naznačuje nejen rozpor mezi literární fikcí a realitou, ale i hlubokou propast mezi sportem a tím, co si představujeme pod hodnotovým systémem, tedy lidskými právy.

Je zbytečné očekávat od sportovců gesta podpory.Je zbytečné a vůči sportovcům vlastně nefér očekávat od nich jakákoli gesta podpory Tibeťanům nebo čínským disidentům. Každý sportovec, který se na olympiádu dostal, musel ze sebe vyždímat téměř nadlidský výkon, musel věnovat svému tělu prakticky vše, včetně své inteligence, kterou rozvíjí jen jako nástroj poznání svého těla. To není pomluva, ale zkušenost, neboť autor těchto řádků k takovým fanatikům v mládí patřil. Sport je prostě ze své podstaty „starostí o tělo“, a proto v ostrém rozporu s platonskou ideou „starosti o duši“. Příkladem jsou čtyři američtí cyklisté, kteří si v obavě o své plíce nasadili už na pekingském letišti černé roušky a vzápětí se zděšeně omlouvali čínským představitelům, že to v žádném případě nebylo myšleno jako „politický projev“.

Výzva Václava Havla a dalších osobností, aby olympijský výbor nebránil sportovcům mluvit v Pekingu o lidských právech – protože to není politické, ale univerzální téma –, je správná, ale mýlí se v pohledu na olympioniky. Univerzální sportovec je totiž právě ten, kterého univerzální lidská práva už z povahy jeho profese nezajímají. Lze jen doufat, že díky mediální poptávce se najdou výjimky z pravidla a čím jich bude víc, tím lépe.

Selhání politiků

To, co platí pro sportovce, však neplatí pro politiky, především z demokratických zemí, neboť hájit lidská práva je součástí jejich profese. Mnozí z nich selhali a jejich účast na zahajovacím ceremoniálu je varovným signálem, že západní demokracie snižují mravní nároky vůči sobě samým (o nárocích na jiné státy ani nemluvě).

Americký prezident Bush předvedl minulý týden trapný tanec mezi vejci, když se ve Washingtonu sice sešel s čínskými disidenty, ale v Pekingu už si na to netroufl, v Jižní Koreji mluvil o „zásnubách s Čínou“ a „úctě k čínskému lidu“, v Thajsku naopak kritizoval čínský režim za omezování svobody. V pátek večer už poslušně nastoupil na stadion, což je gesto výmluvnější než jakákoli slova.

Nicolas Sarkozy, prezident Francie, která právě předsedá Evropské unii, dlouho stavěl na odiv své principiální postoje a účast na ceremoniálu podmiňoval stavem lidských práv v Tibetu. Stačila jedna čínská kampaň proti francouzským turistům a výzva k bojkotu Carrefouru, aby Sarkozy v zájmu „prohlubování partnerských strategických vztahů s Čínou“ změnil názor.

To, co by mělo být samozřejmostí, tedy neúčast na zahajovacím ceremoniálu, se tak bohužel stává spíše výjimkou hodnou úcty. Tu si zcela jistě zaslouží německá kancléřka Angela Merkelová či britský premiér Gordon Brown, polský Donald Tusk či kanadský Stephen Harper. Mirek Topolánek si vybral „českou“ cestu: přijede do Pekingu později a s odznakem Tibetu na klopě saka. Poctivější by bylo, kdyby si vyvrtnul kotník, zůstal s prezidentem Václavem Klausem doma o holi a díval se na olympiádu v televizi.

Jiné století

Ti, kteří věřili, že Čína dodrží slib zlepšit před olympiádou stav lidských práv, jsou dnes usvědčeni z nebezpečné naivity nebo cynického alibismu. To ale neznamená, že Peking 2008 je totéž co Berlín 1936 či Moskva 1980. Svět se totiž od té doby výrazně změnil.

Čínská diktatura sice investovala obrovské peníze a energii, aby – podobně jako její německá či ruská předchůdkyně – vytvořila falešný obraz harmonie a síly. Jenže ve 21. století je mnohem těžší udržet tento obraz pod kontrolou. Déšť a smog se možná Číně podaří rozehnat, ale co s třiceti tisíci novináři a davy návštěvníků s jejich digitálními kamerami a připojením na internet? Čínský režim, který je posedlý sledováním a umlčováním svých kritiků, bude teď sám ostře sledován. Tyto hry můžou být ještě velmi napínavé.