0:00
0:00
Česko7. 6. 20083 minuty

Kdo vydírá?

Hladovka Jana Tamáše a Jana Bednáře z občanské iniciativy Ne základnám! některé politiky naježila, u jiných naopak vyvolala vůli po dialogu.

Astronaut
Autor: Respekt
Fotografie: Fabrice Martin Plichta - Autor: Pavel Reisenauer Autor: Respekt
↓ INZERCE

Hladovka Jana Tamáše a Jana Bednáře z občanské iniciativy Ne základnám! některé politiky naježila, u jiných naopak vyvolala vůli po dialogu. Prezident Václav Klaus formu protestu odpůrců radaru americké protiraketové obrany tvrdě odsoudil. „Je to vyděračství,“ prohlásil a zároveň kategoricky odmítl hladovkáře přijmout na Pražském hradě. Naopak ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg je navštívil a našel si nezbytný čas, aby s oběma mladíky mohl diskutovat a vysvětlit si rozdílné nazírání celého problému. Tato epizoda z českého politického života a zcela odlišné postoje politiků opět ukázaly hloubku příkopu, který už skoro dvacet let po pádu komunismu nadále rozděluje postkomunistickou demokracii a demokratické praktiky západní Evropy.

Pan Schwarzenberg, mimo své přirozené i aristokratické vlastnosti, byl po 40 let svého života formován systémem, jemuž jsou vlastní tolerance a dialog. Je proto jednou z řídkých výjimek mezi českými politiky, z kterých jinak páchne bolševismus všemi póry.

Kdykoliv se nějaká skupina občanů opováží projevit nesouhlas s přáním či rozhodnutím politické moci, vedoucí činitelé, a na stranické příslušnosti nezáleží, se uchylují ke konfrontaci a tuto skupinu obviňují z vyděračství. Když to nejsou učitelé nebo lékaři, jde o vyděračské státní zaměstnance. Dovolují si totiž hájit své zájmy či navrhují jinou alternativu k řešení problému. A naštěstí přerušují práci jen na hodinu. Jestliže by se rozhodli stávkovat celý den nebo nedej bože vést stávku časově neomezenou, mám obavy, že by byli považovaní za teroristy, s nimiž se samozřejmě nejedná.

Za jeden z principů demokracie platí i to, že vláda zvolená na základě svého programu ho uskutečňuje, byť s tím část populace nesouhlasí. Což ale neznamená, že názor menšiny nemá být vyslyšen, zvážen a třeba i akceptován, když se ukáže, že je pro danou situaci vhodnější. Právě v debatě a konfrontaci názorů se přece rodí nejlepší řešení, jež jsou široce přijatelná i použitelná.

Naopak znepokojivou se stává situace, kdy vlády chtějí vnutit své ideje, často vrtochy, ať to stojí, co to stojí, aniž by respektovaly odlišné názory. Americký radar a podobně před patnácti lety rozdělení Československa nebyl součástí žádného programu politických stran a setkaly se s velkým nesouhlasem u veřejnosti. V obou případech však vlády odmítly konzultovat své plány se společností pomocí referenda. Což společnosti přece zaručuje ústavní právo. Znovu tak nejde o nic jiného než o prohru demokracie. Neboli zase o nás bez nás.

Autor je dopisovatelem deníku Le Monde.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].