Sex, Mao a barikády

Studentské bouře konce 60. let nebyly jen poblouzněním znuděné mládeže, i když to tak na první pohled vypadá. „Profesor matematiky na Kalifornské univerzitě jednoho dne zmizel. Objevil se až po několika měsících – vypadal jako Kristus, s dlouhými vlasy, plnovousem, oblečen do rozevlátého roucha. Opustil univerzitu, manželku, děti i matematiku a přestěhoval se do pouště v Novém Mexiku, kde pracoval v komuně jako řemeslník,“ vzpomíná v britském měsíčníku Prospect na rok 1968 sociolog Anthony Giddens. O deset let později si profesor ostříhal vlasy, vrátil se k rodině i na univerzitu.

Jeho příběh je svým způsobem typický. Příslušníci generace, která chtěla žít v komunách, užívat si nevázaného sexu, marihuany a pomocí rudé knížky Mao Ce-tunga změnit svět, nakonec obvykle vstoupili do oficiální politiky, získali prestižní posty na univerzitách, stali se velmi úspěšnými podnikateli. Někdejší rebelové dnes většinou patří k nejlépe placené a nejvzdělanější sociální vrstvě.

Jejich protest však nebyl zbytečný ani pomíjivý. Společenské a kulturní konvence Západu se po divokém konci 60. let změnily k nepoznání. Rodinu, kde pevnou rukou vládne muž a v níž neexistuje prostor pro dialog, od té doby nepokládáme za normální. Naopak se nám zdá samozřejmé, že ženy samy rozhodují o své kariéře. Podle vlivného britského historika Erika Hobsbawma byl rok 1968 symbolem „nejdramatičtější, nejrychlejší a nejhlubší revoluce v chování a v mezilidských vztazích v dějinách“. Proč k ní došlo?

Dámy a pánové, přichází pan profesor

Studenti, kteří vyrůstali během poválečného hospodářského boomu, žili v úplně jiném světě než jejich rodiče. Nezažili hospodářskou krizi 30. let ani světovou válku, zato se nad jejich generací vznášel přízrak jaderného konfliktu. Přestali věřit v pokrok a v blahodárnost hospodářského růstu, který jim připadal samozřejmý. Byli produktem rychlého zbohatnutí poválečné společnosti. Na jedné straně si užívali do té doby neznámých možností, na druhou stranu cítili frustraci z okolního světa. „Nevím o žádném jiném období našich dějin, v němž by byla generační propast širší nebo potenciálně nebezpečnější,“ prohlásil roku 1968 rektor Kolumbijské univerzity Grayson Kirk.

Poválečná společnost se zároveň rychle měnila. Na konci druhé světové války pracovala zhruba čtvrtina obyvatel USA a západní Evropy v zemědělství, o třicet let později to byla již méně než dvacetina. Opačným směrem se vyvíjel počet vysokoškoláků. Ve Francii roku 1945 studovalo na univerzitách sto tisíc mladých lidí, v roce 1960 dvě stě tisíc, v roce 1970 již 651 tisíc. Podobně se počet univerzitních studentů znásobil i v jiných západních zemích. Studentstvo přestalo být uzavřenou elitní skupinou, stalo se angažovaným, radikálním a vlivným politickým hráčem.

Vysoké školy zároveň nebyly na příliv zlaté mládeže připraveny, kapacitou ani přístupem profesorů. Ve Francii například až do roku 1968 univerzity zaměstnávaly uvaděče, který studentům hlásil: „Dámy a pánové, přichází pan profesor!“ Taková zkostnatělost jen přispěla k další radikalizaci posluchačů, kterým již dlouho vadila autoritářská vláda prezidenta de Gaulla.

V květnu 1968 vyústily demonstrace francouzských studentů v generální stávku, která ochromila celou Francii. Přitom prezident Charles de Gaulle ještě v novoročním projevu sliboval, že „uprostřed mnoha zemí otřásaných zmatkem bude náš stát nadále příkladem pořádku“. O pět měsíců později Paříž zachvátí pouliční bitvy se stovkami zraněných policistů a studentů a největší demonstrace v dějinách Francie málem pohřbí de Gaullovu pátou republiku.

Nechť vládne fantazie

Cestu k revoluční bouři přitom ve Francii spustil nevinný incident, který se odehrál během univerzitní slavnosti. Dvaadvacetiletý anarchista a student sociologie Danny Cohn-Bendit, dnes předseda frakce strany Zelených v Evropském parlamentu, požádal o připálení cigarety ministra školství Missoffa. Zároveň mu položil provokativní otázku: „Proč se v třísetstránkovém dokumentu ministerstva o francouzské mládeži ani jednou nepíše o sexuálních otázkách?“ Ministr suše opáčil: „Nedivím se, že při vašem zjevu řešíte takové problémy,“ a poradil smělému studentovi, aby se skočil zchladit do vody nedalekého bazénu.

Krátký rozhovor se rychle šířil univerzitním campusem a studenti si z něj odnesli to, co si beztak už dávno mysleli – mocní jsou arogantní, autoritářští a neschopní jakékoli komunikace s mládeží. Vedení škol a politici studentům nenaslouchali ani v dalších měsících, a úzká skupina radikálů z pařížských univerzit si proto získala sympatie většiny vysokoškoláků v zemi. Z Cohn-Bendita se mezitím stal „Danny le Rouge“, rudý Danny, vůdce hnutí, které začalo v ulicích Paříže stavět barikády a zapalovat auta – došlo k tomu počátkem května poté, co policie po nenásilných studentských protestech uzavřela pařížskou Sorbonnu.

„Nechť vládne fantazie.“ „Barikáda uzavírá ulici, ale otevírá cestu.“ „Sex je skvělý, řekl Mao, ale ne často.“ Revoluční poezie na pařížských zdech vystihovala pocit, který v roce 1968 zachvátil studenty po celém světě: že jsou všemocní a mají dějiny ve svých rukou. Unikalo jim, že Mao byl masový vrah a že revoluční experimenty končily terorem a nesvobodou. Chtěli změnu, pod níž si každý představoval něco jiného – někdo toužil nastolit maoismus, jiný se bouřil jen proto, že to bylo zrovna v módě a že na barikádách stála nejkrásnější děvčata. Společný jim však byl nesouhlas se zkostnatělým světem jejich rodičů, který se rozhodli rozbít.

Ve stejné době se otřásaly režimy na obou stranách železné opony. Zjednodušeně se dá říci, že i v Mexiku, v Nikaragui a ve Španělsku se studenti postavili autokratickým vládám; v Československu a v Polsku požadovali reformu socialismu, ve Spojených státech demonstrovali proti válce ve Vietnamu a za práva černochů.

Trochu jiný nádech vzpoura získala v západním Německu. Studenty zajímalo, co jejich rodiče, učitelé, soudci a politici dělali za časů třetí říše. Demokratické Německo podle nich zůstalo autoritářské. Pochyby se prohloubily, když vyšlo najevo, že nový prezident Lübke projektoval koncentrační tábory a kancléř Kiesinger ve třicátých letech pracoval na Goebbelsově ministerstvu propagandy. Němečtí studenti odmítli tradici poslušnosti autoritám, která podle nich vedla ke zločinům nacistického státu.

Ačkoliv se příčiny protestů v jednotlivých zemích lišily, důležité je, že rok 1968 byl prvním skutečně globálním rokem. Podílela se na tom i televize, tehdy nový fenomén (například ve francouzských domácnostech stoupl v letech 1959 až 1968 počet televizorů z jednoho na deset milionů kusů). Studenti nového média šikovně využívali, připravovali své akce s jasným cílem dostat se do zpráv. Mládež z jedné země pak mohla večer sledovat protesty svých vrstevníků z jiných států a inspirovat se. Televize zároveň zprostředkovala záběry z války ve Vietnamu, což přispívalo k šíření demonstrací.

Mravní rozklad, nebo osvobození?

Protesty nakonec utichly a kyvadlo dějin se na čas zhouplo na opačnou stranu: ke krátkodobému triumfu politické pravice. V roce 1968 se americkým prezidentem stal republikán Richard Nixon a ve Francii si svou moc upevnili gaullisté. Pravice bodovala zvláště u mladých voličů – mládež z dělnického prostředí totiž radikalismus svých lépe situovaných vrstevníků nechápala a odmítala.

Neokonzervativci 80. let, symbolizovaní Margaret Thatcherovou a Ronaldem Reaganem, sami sebe považovali za „kontrarevoluci“ proti „excesům a dekadenci“ konce 60. let. Procesy, které bouřlivá doba uvedla do chodu, už však nešly zastavit. Mnohé konvence, podle nichž se žilo celá staletí, přestaly platit.

Poslušnost uvolnila místo dialogu: mezi učiteli a žáky, partnery ve společné domácnosti, rodiči a dětmi. „Co smí Jupiter, nesmí jeho dobytek,“ říkávali do té doby s oblibou němečtí otcové, aby svým dětem dali najevo, že si členové domácnosti nejsou rovni. Díky 60. letům se však prosadilo liberální pojetí výchovy bez tělesných trestů, v němž názory dětí hrají důležitou roli. Proto jsou dnes facka a výprask v Německu pokládány za přežitek dávno minulé doby.

K nepoznání se změnily také univerzity – učitel přestal být neomylným kazatelem pravdy, jehož slova si studenti zapisovali a opakovali je. Nové metody výuky kladly důraz na diskusi, větší rovnost a interakci mezi učitelem a žákem.

Šedesátá léta přinesla také moderní feminismus, emancipaci, vstup žen do politiky. Ve věcech sexu zavládla díky nim větší otevřenost, k čemuž přispěla kromě vzpoury mladých také antikoncepční pilulka. Pokud chtěla dříve mladá dvojice například v Německu strávit společnou noc v hotelovém pokoji či ve stanu v kempu, musela prokázat, že je oddána. Změnil se i postoj k homosexuálům, kteří se už svou orientaci nadále nemuseli tajit.

Konzervativní kritici v tom vidí mravní rozklad, jehož symptomy jsou například rozvodovost či úpadek vlastenectví. Práva jedince od konce 60. let jednoznačně převažují nad jeho povinnostmi a relativismus nahlodal pevné hodnotové žebříčky. Někdo v tom spatřuje úpadek, jiný nutnou daň za obrovské rozšíření lidské svobody.

Idealistické sny 60. let o novém ráji na zemi se nesplnily, vzešel z nich však nový, svobodněji žijící člověk. V západní Evropě a v Americe se tehdy masově rozšířil individualistický životní styl. Dnes je přitažlivým modelem pro mladé elity ve většině zemí světa.