Mučení dona Carlose 1998
Dva měsíce se nikdo nedozvěděl, že Carlos Castañeda už nežije. Zpráva se neměla dostat z okruhu skalních vyznavačů – jejich guru přece říkal, že se po vzoru svého učitele a literárního hrdiny dona Juana Matuse jednou promění ve světelnou kouli a zmizí v nebi.
Dva měsíce se nikdo nedozvěděl, že Carlos Castañeda už nežije. Zpráva se neměla dostat z okruhu skalních vyznavačů – jejich guru přece říkal, že se po vzoru svého učitele a literárního hrdiny dona Juana Matuse jednou promění ve světelnou kouli a zmizí v nebi. A místo toho – rakovina jater. Nakonec to prasklo a pisatelé nekrologů si trochu nevěděli rady, jak se s autorem série bestsellerů o indiánském šamanismu vlastně rozloučit. Až po Castañedově smrti vyšly najevo další znepokojivé detaily stvrzující, že nadaný literát a antropolog dal svůj nesporný talent do služeb podvodu a zneužívání moci.
Čarodějův učeň
Kniha Učení dona Juana znamenala pro 60. léta ve Spojených státech něco podobného jako festival Woodstock nebo autobus Kena Keseyho. Na zapadlé zastávce v Arizoně nedaleko mexické hranice potká student antropologie starého indiánského šamana z kmene Yaqui a ten ho vezme k sobě do učení. S pomocí halucinogenních rostlin adept nahlédne za oponu běžné reality a osvojuje si techniky, jež slibují nadpřirozené ovládnutí sil života, přírody a vesmíru. Rebelující květinová mládež, znechucená maloměšťáckým světem rodičů a fascinovaná experimenty s psychedeliky, si knihu okamžitě zamilovala a do míst, odkud měl pocházet yaquiský čaroděj, se brzy hrnula řada zvědavců. Učení dona Juana, vyprávěné v první osobě mužem jménem Carlos a zařazené nakladatelem mezi „non-fiction“ literaturu, se jevilo jako autentický zážitek. Carlos Castañeda, rodák z Peru, antropologii opravdu studoval a o věrohodnosti jeho vyprávění se mu podařilo přesvědčit i profesory na kalifornské univerzitě. „Zřídkakdy jsem potkal někoho, koho bych si oblíbil tak rychle,“ vzpomínal později na charisma mladého Carlose jeho nakladatel Michael Korda. „Vyzařoval šarm, jemnou inteligenci, lásku k lidem a zvláštní druh nevinnosti, jaký mívají proroci nebo svatí muži.“
Pět let se Castañedovy knihy prodávaly v obrovských nákladech, aniž by kdokoli veřejně zpochybnil jejich autentičnost. Jen když editor literární přílohy New York Times požádal o recenzi předního znalce indiánských drogových rituálů, přišla rozhořčená odpověď obviňující Castañedu z „vulgární pseudoetnografie“. Ale editor kritiku raději neuveřejnil a objednal místo ní jinou, pozitivní recenzi.
Bublina splaskla až později. Ukázalo se, že Castañeda si vymýšlí svou minulost, a na jeho dílo si důkladně posvítili etnografové. Prokázali, že vyprávění si protiřečí, postava dona Juana neodpovídá spiritualitě kmene Yaqui a zdá se být „splácaná“ z různých šamanských praktik z celého světa. Badatel Richard de Mille pak objevil nápadnou podobnost čarodějových výroků s rozličnými texty jiných autorů od jogínů přes západní filozofy až po Alenku v říši divů. „Carlosova dobrodružství se neodehrála v poušti Sonoran, ale v knihovně kalifornské univerzity,“ uzavřel případ de Mille.
Tajemný harém
Prodej knih to kupodivu neovlivnilo – dodnes se skvěle prodávají na celém světě. Castañeda sám podvod nikdy nepřiznal, zato se úplně uzavřel před veřejností, odmítal jakékoli rozhovory a zásadně se nenechal fotografovat. Jeho skutečné životní dobrodružství ostatně teprve začínalo.
Zastřešen učením dona Juana a popularitou, postupně kolem sebe shromáždil okruh příznivců, jenž nesl všechny znaky sekty. Přestože navenek Castañeda tvrdil, že žije v celibátu, vstupenkou do společenství se pro adeptky (žen byla většina) stala společně strávená noc a zřeknutí se vlastní rodiny. Charismatický guru se choval naprosto nevypočitatelně, takže stoupenkyně žily v permanentní hrůze, kdy je odkopne.
Nejvyšší vedení sekty tvořila kromě něj úzká skupinka žen, kterým se říkalo čarodějky. Castaneda je většinou svedl coby mladé dívky a pevně je k sobě připoutal. Pomáhaly mu organizovat workshopy, na nichž za vysoké honoráře přednášel své učení. A právě čarodějky se staly poslední záhadou Castañedova života – hned druhý den po jeho smrti totiž zmizely neznámo kam. Ačkoli se po letech našlo jen jediné tělo, převládá názor, že spáchaly sebevraždu.
Byl autor, jehož knihy obdivoval John Lennon i Federico Fellini, tak vypočítavý, nebo tak šílený? Jedna z bývalých stoupenkyň, jinak též úspěšná spisovatelka Amy Wallaceová, se přiklání k druhé verzi: „Byl čím dál víc hypnotizovaný vlastními fantaziemi. Upřímně řečeno si myslím, že Carlos dokonale vymyl mozek sám sobě.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].