Absurdita, ale dobře cool

„Bylo to hrozné. Bylo to hrozné. Bylo to tak hrozné, že si to nikdo nedokáže představit.“ Tak začíná první povídka z knihy Take five relativně ještě mladého, ale již proslaveného (dokonce i v Česku) belgického spisovatele Thomase Gunziga (1970).

Název knihy i její motto – úryvek z partitury Take Five od Dava Brubecka – odkazují k hudbě. Pět textů je zároveň pojmenováno pokyny udávajícími tempo v hudební skladbě. Snad se jedná o požadovanou rychlost četby, možná ale také o gradaci všech obsažených „drsňáren“.

Koza na stromě

Povídka Adagio je tragikomickým příběhem krysy jménem Anthrax. Její tón naznačuje už výčet pojmenování, jakých se domácí kryse dostává od divokých příbuzných: „ten bezvýznamný a zpotvořený kretén Anthrax“ či „ten moula, ta poloviční krysa, ten degenerovaný deviant“. Početná dynastie krys potřebuje nahromadit zásoby na zimu a hodlá k tomu využít Anthraxových služeb. Krysa domácí, a tudíž zhýčkaná se s nimi ale spolčit nechce – a čeká ji smutný konec.

Largo je úsměvnou historkou o opakovaně zpackaném pokusu o znásilnění. „Odvezl ji před dům, viděl, že se chvěje, on se dívá na ni, ona se dívá na něj, skutečně velmi hezká, ona se na něj usměje, znovu se omluví, že jí bylo špatně, on jí zopakuje, že to nevadí, že teď musí vypít hodně vody a hlavně že se musí…