Tři příběhy milovnice hub
Olga Tokarczuková (1962) žije v dřevěném domě na česko-polském pomezí, v malé vísce Valbřich. Nyní jí u nás vyšla čtvrtá kniha s lakonickým názvem Poslední příběhy.
Olga Tokarczuková (1962) žije v dřevěném domě na česko-polském pomezí, v malé vísce Valbřich. Nyní jí u nás vyšla čtvrtá kniha s lakonickým názvem Poslední příběhy. Jde o jednu z vůbec nejzajímavějších knih téhle původním povoláním klinické psycholožky, která při psaní těží ze znalosti Jungových teorií – často se této interpretaci brání tím, že jediná podobnost mezi ní a Jungem je v tom, že oba přemýšleli o jednoduchých věcech.
Ve třech novelách o třech ženách jedné rodové linie si za ústřední téma vybrala životní cyklus ukončený nevyhnutelnou smrtí. Podle Tokarczukové se na ni lze připravit a do jisté míry její příchod i vychutnat.
Lze umřít zaživa?
První příběh patří stárnoucí ženě, jíž při – zřejmě smrtelné – autonehodě běží hlavou přízračné setkání s neznámými lidmi. Odehrává se ve studeném zimním domě, kde se ve stodole hromadí dožívající zvířata. Vnuk oněch neznámých je totiž veterinář, který nesouhlasí s milosrdným „uspáváním“ a myslí si, že je třeba trpící tvory léčit tak dlouho, dokud to jde.
V druhé novele se Tokarczuková dostává na svou oblíbenou parketu, v níž hrají hlavní roli dějiny a zejména otázka, jaká úloha je v nich přisouzena nicotným jedincům mletým v mlýně krutosti. Na scénu přichází matka ženy z úvodní povídky. Původem Ukrajinka vdaná za Poláka přežije na sklonku 30. let vpád Rusů na polsko…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu