Velká šance pro Vidnavu

Těšit se na příchod nebezpečných sousedů není v Česku zvykem, ale ve Vidnavě to neplatí. Velká většina místních tam referendem odsouhlasila plán vlády zřídit v městečku ostře střežené zařízení pro sexuální delikventy a vrahy. „Máme tu už pasťák, takže jsme zvyklí,“ říkají s pokerovým výrazem usedlíci. „A je to pro nás velká šance,“ dodává zcela vážně jejich starostka Eva Pavlíčková. Vidnava leží v jednom z nejodlehlejších koutů Česka a lidé se rozhodli svůj zapomenutý kraj stůj co stůj rozhýbat.

Trochu smutno

„Samozřejmě že mám obavy, ale hlasovala jsem pro,“ říká Milada Ptáčková, zametající spadané listí před palácem bývalého teologického semináře. Stavba připomínající menší zámek dnes zeje prázdnotou, už příští rok sem ale strážní eskorty přivezou prvních sto zločinců, se kterými si v obyčejných vězeních nebo léčebnách nevědí rady. Časem má být klientů ústavu dvě stě padesát. „Taky bych tu radši chtěla dětský domov. Ale žádný sem nechce a tohle je prostě možnost, jak sem přinést práci,“ říká paní Ptáčková, která teď po pěti letech na podpoře uklízí městské chodníky. Smlouvu s obecním úřadem má však jenom na dva měsíce a práci v novém ústavu by vzala moc ráda. Stejně jako celá řada jejích sousedů.

Sehnat ve Vidnavě práci totiž není jen tak. Před

revolucí tu většinu místních zaměstnávaly dvě továrny – šamotárna a textilka. Z obou jsou dnes ruiny a podobně velké provozy tu už nikdo nepostaví. Na to má Vidnava příliš špatné spojení s okolním světem. Nepřítomnost velkého zaměstnavatele drží počet lidí bez práce na patnácti procentech – třikrát výš, než je celostátní průměr. A komu nestačí podpora, má jedinou možnost: putovat za prací do velkých měst, někdy i stovky kilometrů daleko.

Problém s dojížděním se netýká jen práce. Cestovat se musí i za vzděláním nebo za zábavou: na gymnázium v Jeseníku jedou děti autobusem přes hodinu, za divadlem do Opavy trvá cesta autem hodiny dvě. Vidnavské kino hraje jednou týdně, pokud se ovšem sejde dost lidí – a to se ne vždy povede. „Je tu prostě trochu smutno,“ říká Lenka Lorencová, ekonomka místní hudební školy. „Život se odehrává jakoby mimo nás.“ Její hudební škola se tohle prokletí snaží zlomit: zrovna v době naší návštěvy kantoři finišují s organizačními přípravami hudební soutěže, která se tu koná každý podzim už přes deset let. A Vidnava se chystá na příjezd padesáti hudebních souborů. „Lidé už se za ta léta naučili na koncerty chodit,“ říká paní Lorencová. „Příjemně se to tady alespoň na chvíli rozhýbe.“

Návrat starých časů

Pohyb je vidět i jinde, třeba na městském úřadě. „Pojďte dál, zrovna tady vymýšlíme, jak změnit územní plán,“ vítá nás starostka Eva Pavlíčková. „Musíme rozhodnout o místě pro rodinné domky,“ uvažuje nad leteckým snímkem Vidnavy. S chystaným ústavem totiž přijdou do města také psychologové, policisté a úředníci. Radní doufají, že alespoň někteří z nich ve městě zůstanou natrvalo a svými penězi i zájmem ho oživí. „Počítáme, že se tu víc rozvinou služby,“ říká starostka. Ústav také potřebuje spoustu technického personálu, takže podle optimistických odhadů zaměstná nastálo až dvě stě starousedlíků.

Jak už bylo řečeno, město budovu semináře nabízelo pro domov důchodců nebo dětský domov. Nikdo však neměl zájem. Stát sice chtěl v budově zřídit tábor pro uprchlíky, ale to zase po roční zkušenosti s pobytem kosovských Albánců ve městě odmítlo městské zastupitelstvo. „S těmi Albánci tady byly těžké problémy. Rvačky, krádeže, zranění,“ vzpomíná radní a bývalý starosta Miloš Haderka.„Žádný argument potom zastupitele nepřesvědčil, že ne všichni uprchlíci jsou takoví,“ říká s tím, že ani on pro Vidnavu jiný plán, než zřídit tu ústav, nevidí.

„Tenhle kraj má problémy už od Marie Terezie,“ říká radní Haderka nad plánem předválečné Vidnavy v muzeu, které tu za přispění původních německých rodáků nechal zřídit ještě za svého starostování. Vidnava patřila ke Slezsku, o které císařovna ve válkách přišla, a město se tak ocitlo v sevření mezi hřebeny hor a státní hranicí. Autem se k ní dnes člověk sice dostane za pár minut po nové silnici první třídy, ale přechod je zatarasený a dál mohou jenom cyklisté nebo pěší. To kvůli tomu, že se Češi s Poláky nedohodli na tom, jak má být vybavená celnice. Cestě k hranicím proto místní přezdívají „nejdražší slepá ulice ve střední Evropě“ a za levnými nákupy do Polska jezdí přes jediný průchozí přechod patnáctikilometrovou oklikou. „Pro mě je to ale cesta do budoucnosti,“ oponuje Haderka. „Za půl roku tu už žádná hranice nebude a život se sem vrátí jako za starých časů.“ Myslí tím dobu první republiky, kdy se město pyšnilo gymnáziem, teologickým seminářem, kvetla tu řemesla a přes hranice se čile obchodovalo. Válka a vyhnání českých Němců však všechno obrátily vzhůru nohama. Ze semináře se stala dětská ozdravovna, gymnázium nahradil učňák a řemesla z města vytlačilo plánované hospodářství.

Tanec v Račím údolí

Přesto není pan Haderka se svou vírou v dobrou budoucnost Vidnavy sám. „Já si myslím, že to tady má skvělou budoucnost i bez ústavu,“ říká mladá hospodská Anna Heckt. Zdejší rodačka, která se do Vidnavy vrátila teprve před půl rokem, po deseti letech života a práce v Evropě. Práce v německých, španělských a rakouských hospodách ji sice bavila, ale nikdy nepřestala pokukovat po příležitosti doma. „Na tenhle kraj se prostě nedá zapomenout. Pořád se vám ve vzpomínkách vrací,“ vysvětluje Anna, co ji táhlo z rušné Evropy domů. „Když se tady na náměstí uvolnila hospoda, okamžitě jsme s přítelem přijeli z Rakouska. Zatím jsme v nájmu, ale chceme to tu koupit,“ říká Anna, která ani po půlroční zkušenosti o svém rozhodnutí nepochybuje. „Je tu krásně, už přijíždějí turisté a podle mne jich bude čím dál víc. A když lidem nabídnete nějakou vyšší kvalitu, tak si tu snadno vybudujete dobrou pověst,“ shrnuje svou strategii. V budoucnu by chtěla v domě na náměstí vybudovat i penzion, ale na to je prý zatím dost času do doby, kdy projíždějící turisté zjistí, že se kvůli krásám Vidnavska vyplatí zůstat ve městě přes noc. To zatím není obvyklé a poptávku po noclehu bohatě pokryje městská ubytovna pro třicet hostů.

Návyk na genius loci Vidnavska má i Vlasta Osmančíková, učitelka na základní škole v nedalekých Bernarticích. I ona se po studiích v Hradci Králové a tříletém učení na několika tamních základních školách vrátila. „Těžko se to popisuje, ale když jsem učila u Hradce, nikdy jsem neměla chuť poznávat ten kraj a jeho dějiny. Tady je to přesně naopak,“ říká žena, která se s místním sdružením pustila do záchrany unikátní secesní tančírny v Račím údolí Rychlebských hor. Výletní místo, kam ještě po válce vyráželi lidé z dalekého okolí na zábavy, dnes drží pohromadě jen silou vůle. Jestli České dráhy, kterým teď ruina patří, odsouhlasí prodej, chce ji mladá učitelka společně s dobrovolníky opravit a udělat z ní společenské centrum. Fascinuje ji totiž spolkový život, který původní obyvatelé před válkou v kraji vedli. „Dnes samozřejmě někteří nadávají, že zachraňovat tančírnu nemá cenu, že tam nikdo chodit nebude,“ říká slečna Osmančíková. Ale stejně si věří. „Když děláme v Račím údolí akci, dorazí všichni. Jde jenom o to, dát lidem příležitost.“