V cizině ano, doma ne

Bylo to, jako když potkáte krasavici a řeknete si, že ji chcete na celý život.„Na tuhle chvíli jsem čekal sedmnáct let,“ otáčí v dlaních dřevěnou briketu z vlastní linky Zdeněk Černý (44). Na zdi jeho kanceláře se pod skly lesknou ocenění pro jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů posledních let, ale o tom není řeč. Poprvé od pádu železné opony se zdá, že palivo z biologických odpadů, na kterém vydělal v cizině, dostane zelenou i doma.

Potkal krasavici

Nová budova jeho firmy Biomac v Uničově je těsně před dokončením, v soumračném odpoledni září čerstvou žlutí. „Wir liefern wie abgemacht,“ přerušuje Zdeněk Černý omluvy za nepořádek a do mobilu ujišťuje obchodníka z rakouského OBI, že zboží bude včas na svém místě. „Na škole jsme měli takovou semetriku němčinářku, donutila nás se učit a teď z toho žiju,“ říká. „Nepotřebuji tlumočníka.“

V regálech připravované prodejny už leží úhledné válečky ze všech možných hoblin, odřezků a pilin, které se obvykle sypou z pilařských, nábytkářských a papírenských linek. Stroje Zdeňka Černého „vyplivnou“ za rok 100 tisíc tun biomasy slisované do briket, o které se perou obchody v polovině Evropy.

„V naší rodině se odjakživa topilo uhlím, já jako kluk nesnášel ten sirný kouř a všechno začernalé od mouru,“ vzpomíná skoro dvoumetrový hromotluk. Po škole však nastoupil k firmě, která paradoxně pomáhala udržovat uhelný průmysl v chodu: vyráběla rypadla pro jeho těžbu. Zlom nastal ve chvíli, kdy tehdejší šéf podniku přivezl v roce 1990 z výletu do Švédska dřevěnou briketu a napadlo ho, že by fabrika mohla dělat stroje na ušlechtilejší palivo. Nabídl panu Černému a několika dalším konstruktérům, aby vymysleli jak na to. „Bylo to, jako když potkáte krasavici a řeknete si, že ji chcete na celý život,“ říká Zdeněk Černý. „Věřil jsem tomu, že se u nás topení tímhle ušlechtilejším palivem rozjede a na vesnicích nebudeme muset dýchat popel.“

Na svatbu s touhle vyvolenou si ale musel počkat. Vývoj strojů zastavila privatizace, noví američtí majitelé o ně nestáli. Pan Černý vystřídal několik firem, z projektanta se stal spolumajitelem, příběh českého podnikatelského snu to však stále nebyl. Stroje byly hotové, domácí prodej výrobků ale narážel na politický strop: dřevěné brikety spadly do nejvyšší, dvaadvacetiprocentní sazby DPH, a tak nemohly svým uhelným sestrám konkurovat. Zdeněk Černý se proto začal dívat přes hranice do Rakouska: tam bylo uhlí zakázané a dřevěné brikety zatěžovala minimální daň. A protože při vývozu zboží se DPH neplatí, bylo rozhodnuto: „Ano, šel jsem ven,“ říká pan Černý. „Ne proto, abych vydělal, ale abych přežil.“

Dovolená na briketě

V Rakousku nejprve objel prodejní řetězce a přišel na to, že mají zájem o různý sortiment zboží od jednoho dodavatele, ale že jim to nikdo nemůže zařídit. „U nich si každá pila koupila jeden stroj a vyráběla jeden druh, kdežto my jsme stroje sami projektovali a mohli jsme vyrobit cokoliv, co chtěli,“ říká pan Černý. „Jejich výrobci navíc každý přijeli s kamionem jednoho typu zboží, ale my jsme poslali kamion namíchaný s dodávkou na míru, takže si nemuseli zasekávat sklady něčím, co hned neprodají.“

Rakouský trh si získal i svojí precizností a poctivým přístupem. „Na lince máme nastavenou váhu a briketa je vždycky o něco těžší, než se požaduje, jakmile by měla míň, tak ji stroj vyřadí,“ ukazuje pan Černý digitální počitadlo.

Když se zdálo, že se obchod chytil, přišla katastrofa. Zdeněk Černý byl právě v nemocnici po operaci páteře, sotva mu poškozený obratel sešroubovali, volal synovec, že vyhořel obrovský sklad v Újezdě u Brna. Čert vzal rehabilitaci, pan Černý vstal, jak to šlo, a zakrátko už měl před sebou tu spoušť: popelem lehlo skoro tři tisíce tun briket, celá hala se zbortila. „Na depresi jsme si dali asi čtvrt hodiny, pak jsme se zvedli a celá rodina se dala do práce.“ Po šesti měsících dřiny byl úklid hotov, Biomac ránu ustál. A na vlně úspěchu stoupá výš. „Je to tak,“ říká paní Černá, která se ve firmě stará o účty. „Ale taky je pravda, že se s manželem vidíme jenom v práci, rodinný život jde stranou. Na dovolenou jezdíme jen tam, kde je nějaká briketárna. Člověk v tom jede jako ve vlaku. Vystoupit se nedá.“

Devadesát pět procent výrobků od pana Černého jde zatím na vývoz, přesto se jeho sen o vyčištění zdejších vesnic od uhlí zdá na dosah. Od letošního srpna platí zákon, který dřevěné brikety přeřazuje do pětiprocentní daně, čímž cena jedné tuny spadla z 3650 na 3100 Kč. Na čtyřech tunách, které stačí na vytápění rodinného domku po celou zimu, se tak ušetří přes dva tisíce korun. A do roku 2014 by se topení uhlím mělo úplně zakázat. Pod tímhle dojmem pan Černý chystá expanzi na český venkov. Jeho brikety by mohly doplnit sortiment prodejen stavebnin a zemědělských potřeb, které v zimě nemají co prodávat. „Do roka bych tu chtěl prodávat stejně jako v cizině,“ říká. „Aby měli z našich výrobků užitek i lidi tady.“