První verze článku je jen začátek

V posledním roce mám pocit, že v textech Respektu dochází k určitému posunu k „soft“ verzi lákavější pro čtenáře. Nesdílíte se mnou dojem, že čtenář nepotřebuje vědět, jak respondent vypadá a co má právě na sobě?

Karolina Ryvolová

Určitě pozoruji větší snahu autorů a editorů o čtivost. To samo o sobě není vůbec špatné, dobrý časopis by měl umět podávat vážná témata poutavě. Vždycky je ale potřeba ohlídat, aby se „poutavost“ nestala hlavním a jediným kritériem. Můj názor je, že Respektu se tohle zatím nestalo. Máte ale pravdu, že občas nám snaha vtáhnout čtenáře do děje sklouzne ke zbytečně samoúčelným popisům – jakou kdo měl na hlavě čepici a kolik cukrů si nasypal do kafe.

Jak dnes probíhá redakční práce v Respektu? Jak se redigují Glosy? Dívá se někdo jiný než autor na články kritickýma očima, než se vytisknou?

Imre Schäfer

Nejprve se poměrně dlouho mluví o nápadech. Sběr informací a psaní textu novináři průběžně konzultují s editorem. První verze článku většinou není konečná, předělává se, znovu se o ní debatuje. Nevím přesně, jak je to dnes, ale svého času byl redakční způsob práce v Respektu v českém prostředí docela unikátní. Péče věnovaná jednotlivým textům je opravdu velká.

Co je pro Vás největší satisfakcí za vynaložené úsilí ve vaší novinářské profesi? Co cítíte, když třeba vidíte, jak se podařilo tzv. „nachytat na švestkách“ pana Čunka?

Ladislav Heller

Tuhle otázku řeším často. Má to „stavovskou“ rovinu – kauzy jako Čunek nebo Gross mi dávají jistotu, že média mají smysl. A osobní. Já nejsem investigativní novinář, píšu hlavně o společenských fenoménech. Takže největší pocit satisfakce mám, když se mi podaří vytáhnout na světlo a inteligentně zpracovat nějaký problém nebo téma, o kterém se moc neví a které může být pro čtenářův život nebo přemýšlení o světě inspirativní. Z posledních let to byla třeba témata o Vietnamcích v Čechách, umírání doma nebo chartistech z venkova.

Mám trochu pocit, že Respekt (zřejmě i neúmyslně) přebírá určitá témata od jiných. Reaguje na to, o čem se mluví. Kde vy sám nejčastěji nalézáte témata článků? Jak moc využíváte třeba informací z internetu?

Radek Marvan

Je to takový mix podnětů. Na něco člověk narazí ve svém životě, na něco v zahraničních médiích, od kolegů z redakce. Občas je téma jasné – například výročí – a vymýšlí se, jak ho pojmout. Internet využívám hodně, zejména pro zahraniční témata je to zásadní zdroj informací. Občas jsem s kolegy žertoval, zda bychom neměli uvádět jako spoluautora Google… Ale není to mechanická věc, můj obvyklý postup je najít si, co k tématu napsala světová média, inspirovat se a pak dělat vlastní průzkum. A nová témata – to je velký úkol, bohužel není vždycky ve vašich silách ovlivnit, zda k vám přijdou. Pokud píšeme o něčem obecně probíraném, snažíme se to alespoň dělat

jinak.

Pan Spurný se minulý týden v on-line rozhovoru zmínil o zkušenosti s nahlížením státu do jeho soukromí. Setkal jste se s tím i vy?

Zdenek Kraus

Ne, nesetkal. Jarda je v tomhle ve specifické situaci – vážím si jeho práce i toho, jak snáší rizika. Je to náš 007. Já jsem dvojmístné číslo a takovým už se do soukromí nekouká.